Dívám se na sebe do zrcadla. S rozcuchanými vlasy vypadám jako křeček, jímž byl celou noc vymetán komín. Rozhodnu se svůj účes neměnit, akorát bych si zlomila zuby hřebenu. Za trudných myšlenek na změnu účesu na ofinu, kterážto myšlenka je sama o sobě nebezpečná, si čistím zuby. Vycházím na terasu a zamyšleně hledím na zataženou oblohu a poslouchám zvuky motorové pily, která byla dnes ráno možnou příčinou mé zahořklé nálady, pracovala totiž na rozdíl ode mě už asi od šesti ráno. Vcházím zpět dovnitř a pohlédnu na žalostně rozbitý svítící displej svého starého telefonu. Jedna nová zpráva od MZ ČR, mám si rezervovat termín očkování.
S vlasteneckou náladou si pečlivě počítám, jak načasovat termíny tak, aby mi to nepokazilo prázdninové plány. Vítězoslavně si rezervuji datum a čas svého hrdinského příspěvku k dobru českého národa a za neustálého vzdáleného úpění motorové pily se jmu procházet Instagram, přestože bych měla dělat něco smysluplnějšího. Po půlhodině závistivého vhlížení do životů jiných lidí se zase odebírám k zrcadlu, abych zjistila, o kolik míň symetrický mám obličej než ta vzdálená příbuzná, jejíž pečlivě vyretušovaná a nalíčená podoba na mě vyskočila v nových příspěvcích. Utěšujíc se, že její zdánlivě nadpozemská dokonalost je způsobena pouze nasvícením a filtry, se s o poznání horší náladou jdu věnovat sledování černobílých filmů z Národního filmového archivu, poněvadž jsem silně přesvědčena, že když už jsem tak líná jít do kina, aspoň zhlížím něco více kulturně obohacujícího než seriály na Netflixu.
Po zhlédnutí snímku Kočár do Vídně jsem silně zasažena a přemýšlím, čím je dané, že některé filmy vyvolají v člověku pocit zhnusení, a jiné ho donutí se silně vžívat do děje a po zhlédnutí filmu ještě dlouhé dny přemýšlet nad jeho významem. Hledám si herce, recenze a další informace o filmu. Po přečtení několika komentářů od kritických budižkničemů se znechuceně odplazím na oběd. Zatímco žvýkám těstoviny, přemýšlím, co budu dělat po zbytek dne. Mám přece prázdniny, že, mám „odpočívat od školy“. To však neplatí pro studenty hudebního gymnázia, ti musí cvičit na nástroje. Nebo se to od nich aspoň očekává. Já jakožto vzorný student beru do ruky housle a za střídavého výsknutí a smíchu sousedů užívajících si letních radovánek se pomalu trudnomyslně prokousávám houslovou sonátou. Když se mi ani po hodině cvičení nepodařilo nacvičit to otravné nehratelné místo, rezignovaně odkládám housle a hledím z okna, přemýšlejíc nad tím, jaké je druhové jméno té sýkory, která na mě už hodnou chvíli vyzývavě hledí z větve stromu. Nemůžu si vzpomenout, tak se svalím do křesla. Po deseti minutách vnitřního boje se svou leností a otráveností, rozhodnuta zkrotit onen nenáviděný takt, se znovu chápu houslí a zbytek mého cvičení probíhá jako urputný hon důchodce s plácačkou na prchající mouchu, která před chvílí nevinně vletěla oknem a usedla na jeho buřtguláš.
S pocitem zvítězivšího gladiátora se blaženě odkutálím na zahradu a mířím ke „slackline“ – popruhu na chůzi, který je natažen mezi stromy. Zatímco bez úspěchu balancuji a poté padám, přemýšlím, jak se člověk, ten neohrabaný těžký tvor, může udržet po tak dlouhou dobu balancující na třícentimetrovém popruhu, mnohdy nataženém přes rokle a mezi skalami. Asi je to tréninkem, ale to se říká o všem. Kdysi mi bylo řečeno, že když se člověk soustředí na určitý bod na druhé straně, neztratí rovnováhu. Urputně se tedy zahledím na kůru protějšího stromu a jdu. Krok, dva, tři, jak to, že nepadám? Asi náhoda.
Autorka je studentka Gymnázia a Hudební školy hl. mn. Prahy, 15 let.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
