S tímhle Orbán nepočítal

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Žije se tu mnohem lépe než v devadesátých letech. A taky mnohem hůř než před deseti lety.

Kdyby Luca Dudits přijala pozvání do maďarského rádia a v éteru mluvila o tom, že se svou partnerkou vede krásný život, pravděpodobně by se dopustila vážného přečinu. Vláda Viktora Orbána v polovině června schválila zákon, který v zemi zakazuje propagaci homosexuality ve školách a v médiích. Proti zákazu „LGBT propagandy“, obecně velmi gumovému zákonu, který má „chránit maďarskou rodinu“, se strhly protesty doma i v Evropě. „Že je to přes čáru, si myslí i jeho voliči,“ říká mluvčí Háttéru, největší LGBT organizace v Maďarsku.

Jaké pro vás byly poslední tři týdny?

Neuvěřitelné. Takovou podporu od tolika lidí, jakou zažíváme teď, nikdo z nás nepamatuje.

Zpoza hranic jsou vidět spíš pochody lidí v černých tričkách, kteří vás nenávidí. Třeba jako včera pod okny vaší kanceláře, v níž teď sedíme.

Jistě, to je vidět lépe. Ale je to opravdu jen malá, byť hlasitá menšina. Poslední krok vlády je samozřejmě povzbudil. Už roky o nás říkají, že jsme nebezpeční a nemocní a kazíme národ a děti – a teď je na to dokonce zákon. Víte ale, kolik se tu včera sešlo lidí? Padesát. Víc se jich prostě dohromady nedalo. Naopak osmdesát procent Maďarů si myslí, že ten zákon nás utlačuje. Dostáváme podpůrné dopisy, lidé si spontánně mění facebookové profily, máme i dost ohlasů od členů komunity, že se rozhodli vyoutovat. Je to zkrátka velký společenský pohyb.

Je to krátkodobé vzedmutí, nebo je to zlom v životě maďarských homosexuálů?

To nedokážu odhadnout. Nevím, co se stane v dlouhodobém výhledu.

Silný mýtus

Jak se homosexuálům žije v současném Maďarsku?

Žijí neviditelně. Většina lidí o své orientaci raději nemluví úplně otevřeně. Ví to jejich rodina a blízcí přátelé, ale v práci raději mlčí a manévrují. Mýtus o tom, že osobní život do kanceláře nebo továrny nepatří, je dost silný.

Co přímá diskriminace nebo obtěžování?

S tou se potýkají hodně transsexuálové. Co víme, zhruba třetina z nich občas nedostane práci nebo má potíže najít si bydlení. U gayů a leseb se s tím setkalo asi patnáct procent lidí. Velké téma je pro nás to, že lidé nemluví otevřeně o své orientaci. Dokonce ani u lékaře.

Proč to nedělají? Sexuální orientace může přece v některých situacích znamenat velmi podstatnou informaci.

Protože hrozí, že to bude nepříjemný zážitek. Lidé mají zkušenosti, že si o nich ostatní špitají nebo klidně mluví nahlas, a to nejenom ostatní pacienti, ale někdy i personál. Když narážíte na takovouto bariéru, tak si rozmyslíte, zda o své orientaci mluvit. Je to spojené s tím, že se Fidesz posledních jedenáct let snaží vymazat naši komunitu z veřejného povědomí, vypadli jsme i z povědomí lékařů.

Žije se tu mnohem lépe než v devadesátých letech. A taky mnohem hůř než před deseti lety.

Co to znamená?

Gynekologa obvykle ani nenapadne, že máte partnera a není to muž.

Možná je statisticky vzato pochopitelné, že předpokládá heterosexuální vztah. Není potřeba mu to prostě sdělit?

To se snadno říká tady a teď. Ale když lékaře ani nenapadne, že by to mohlo být jinak, což vůbec nemusí být žádná nenávist nebo odpor, tak si coming out v ordinaci rozmyslíte. Podobně je to u translidí. I transžena musí chodit na preventivní kontrolu kvůli rakovině prostaty a naopak. Personál je pak přede všemi vyprovází z čekárny, že tu jsou špatně.

Když sedí žena v čekárně na urologii, napadne vás, že se spletla, a chcete jí pomoct.

To jsou všechno velmi jemné věci a hodně jde o to, jak to uděláte. A opět, když vás ani nenapadne, že ta žena není pomatenec, který si nevšiml, že sedí v místnosti plné mužů, ale že to je člověk, který ví, co dělá, a je tam správně, tak je to další z malých životních překážek. Prostě jsme vymazávaní. Jako všude ve světě i tady je velké téma v gay komunitě HIV. Máme samozřejmě vládní pracovní skupinu pro prevenci. Žádná z našich organizací v ní ale není, protože ministerstvo nabídky ke spolupráci ignoruje.

Dobrá reklama

Jak změnilo život vaší komunity jedenáct let vlády Orbánova hnutí Fidesz?

Lidé, kteří jsou v hnutí třicet let, říkají, že dnešek je mnohem lepší než devadesátá léta – a taky mnohem horší než začátek tisíciletí. Tehdy tady byly naděje a byl cítit pohyb dopředu. Schválil se antidiskriminační zákon, registrované partnerství, vládní politici naši komunitu výslovně podporovali, jistý vysoce postavený vládní úředník prošel na začátku jedné z Budapest Pride veřejným coming outem. Od roku 2010 je to sešup dolů.

Jak to vypadá v praxi?

Na jednu stranu jsou to změny zákonů, jako třeba teď, a na druhou stranu systematické vymazávání z veřejného prostoru. Když se o vás mlčí, když vaše orientace není součástí veřejné debaty, je těžší o svém životě otevřeně mluvit. Druhá možnost, jako teď, je, že o vás každý pátek ráno v rádiu premiér země mluví jako o riziku. To je pak ještě horší.

Které vládní kroky vás zasáhly nejvíc?

Spíš politické kroky. Zájem Fideszu o naši menšinu datujeme zhruba k roku 2019. Tehdy nás začal předseda parlamentu László Kövér otevřeně napadat, po něm i další vysoce postavení členové Fideszu. O rok později přišel zákaz měnit si gender, minulý listopad přišla změna ústavy, která zakazuje stejnopohlavní manželství a adopce. Takže nejnovější zákon je logické pokračování.

Jak jde vládní politika dohromady s tím, že běžní Maďaři jsou vůči sexuálním menšinám stále otevřenější? Co se týče sympatií a podpory, data ukazují dlouhodobý pozvolný nárůst.

Zrovna vyšel nový průzkum, který se dělá každých osm let. Oproti roku 2013 je vyšší podpora pro stejnopohlavní svazky či adopce dětí, což je skvělé. Společenský trend je jasný. Fidesz sice má kontrolu nad veřejným prostorem, ale nemá pod kontrolou osobní životy. Snaží se lidi od coming outu odradit, ale ne vždycky se to daří. Každý člověk, který o sobě mluví otevřeně, společnost trochu změní. Vaší rodině nebo přátelům se nemusí váš život líbit, ale dál vás milují. Většinou. Přístup cizích lidí je logicky složitější. Tady je dobré připomenout roli streamovacích televizí. Třeba v produkci Netflixu zpravidla je nějaká postava s jinou sexuální orientací, ne nutně dobrá nebo špatná, prostě tam je.

Není to tak, že Fidesz vyvolává přesný opak toho, co chce?

To ne. Sice nedokáže zabránit malým osobním rozhodnutím, ale vytváří prostředí, kde jsme všichni cíl. Z toho plyne autocenzura, psychický nátlak, obavy z budoucnosti. Schytáváte to v práci, jako transčlověk už ani nedostanete dokumenty, jaké potřebujete. Hodně lidí to vyřešilo emigrací. Ale na druhou stranu je pravda, že když vláda v podstatě postavila mimo zákon změnu pohlaví, bylo to poprvé, co se translidé dostali do veřejného prostoru. Do té doby si nikdo z nich netroufl veřejně vystoupit a dávat rozhovory. Maďaři poprvé viděli, jak vlastně vypadá místní transčlověk. A zjistili, že je to člověk jako oni, programátor, sociolog, číšník. Byla to vlastně dobrá reklama, cynicky řečeno.

Kroky politiků jsou jedna věc, měnící se společenská nálada druhá. Jak se v posledních deseti letech vyvíjí to, čemu můžeme říkat komunitní infrastruktura? Myslíme tím místa, kde se dá bezpečně bavit, setkávat, seznamovat, nebo organizace, jako je ta vaše. Jak si stojí tenhle prostor?

Pokud jde o bary a kluby, tak se smrskává. Zčásti je to byznys, zčásti politika radnic, kde vládne Fidesz a které vlastní budovy, v nichž ty podniky byly. V Budapešti jsou teď dvě nebo tři místa, která jsou známá jako otevřená lidem s jinou orientací. Ale žádný ikonický klub z minulosti nepřežil. Není tady ani komunitní centrum. Vzniklo pár organizací ve větších městech, ale nejsou moc aktivní. Žijeme z toho, co jsme vybudovali v nultých letech.

Jaký je rozdíl mezi tím být mladý homosexuál v Budapešti, ve větších městech a na venkově?

Rozdíl tu je, ale je stejný jako všude jinde ve světě. Malá města prostě hůř snášejí odlišnost. Já jsem taky z malého města a oblečení, které normálně nosím v Budapešti, u nás doma neslaví úplně horoucí úspěch, řekněme. Lidé nic neřeknou, ale koukají. Tohle však není maďarská specialita. Větší města mají noční život a nějaká událost pro komunitu se tam jednou za tři týdny nebo jednou za měsíc koná.

Takže lidé v nich vědí, kdy a kam jít, kde se bavit a kde se seznámit?

Ano. Ale s Budapeští se to nedá srovnat. Proto se hodně homosexuálů z venkova stěhuje ho hlavního města. Taky se vám tu spíš nestane, že vám jako homosexuálnímu páru majitel odmítne pronajmout byt.

O nic žádat nebudeme

Česká komunita si v poslední době řekla o větší práva. V parlamentu leží zákon o stejnopohlavních manželstvích, adopce dětí je velké téma a jistě na něj také brzy dojde. Jak je to v Maďarsku? Máte podobné realistické touhy, nebo je to všechno zatím moc daleko?

Spíš to druhé. Hodně lidí chce samozřejmě vychovávat děti, ať už skrz adopci, nebo skrz umělé oplodnění, na které tu mají nárok jen vdané ženy, ale všechnu energii spotřebujeme na boj s novými zákony a novou diskriminací. Buď bráníme, co máme, nebo se snažíme získat zpátky to, co nám vláda sebrala. Na nějaký postup teď není ani síla, ani čas.

V souvislosti s novým zákonem argumentuje vláda tím, že je třeba dát řád sexuální výchově. Jak dnes vlastně v Maďarsku vypadá?

Na střední škole je jedna hodina, zvlášť pro dívky a zvlášť pro chlapce, a ta vám má vysvětlit základy. Když chce „odborník“, tedy učitel nebo zdravotník, mluvit i o jiných tématech než zdraví a antikoncepce, může.

Nabízíte jim spolupráci?

Jedna organizace, Labrisz, má vypracovaný program, který mají učitelé na školách k dispozici a mohou z něj čerpat. Ale ten se týká i domácího násilí, jak mít zdravý vztah, škodlivých standardů krásy. Sexuální menšiny jsou jen jedno z mnoha témat. Teď se musí registrovat u ministerstva a čekat, jestli jejich materiály na školách budou moci zůstat.

Jak myslíte, že to dopadne?

Myslím, že povolení nedostanou. Ale v zákoně nejsou žádné lhůty, možná že vláda do voleb nic dělat nebude a zákon v praxi prosazovat nebude. Třeba Amnesty International se o povolení vůbec ucházet nebude, protože zákon je podle ní protiústavní a nechce ho legitimizovat. Labrisz to ale zkusí.

A vy?

My také nebudeme o nic žádat. Nemusíme, naše materiály jsou veřejně dostupné pro všechny, když učitel chce, může z nich čerpat – a taky nemusí. Témata se netýkají jen sexuálních menšin, hodně se věnujeme i šikaně, které děti z různých důvodů čelí.

Zvou vás učitelé na besedy ve třídách?

Ne, naše programy jsou postavené jen na materiálech ke stažení. Jsou tam i pracovní listy pro děti, které učitelé mohou použít, ale do škol nechodíme.

Už máme dost frází z Unie.
Takže ostrá slova evropských politiků vítám.

Falešné pohoršení

Proč myslíte, že na vás Viktor Orbán a Fidesz utočí?

Mají ve zvyku hledat nepřátele. Nejdřív to byli Romové, pak bezdomovci, pak uprchlíci. To se vyčerpalo, a tak jsme předloni přišli na řadu my. Ale tentokrát se Fidesz přepočítal, myslím. Běžný Maďar žádného uprchlíka nikdy neviděl, Romové a bezdomovci jsou na okraji společnosti. Naopak hodně lidí zná někoho, kdo je homosexuál.

Evropští politici dnes o Maďarsku mluví hodně tvrdě. Když tohle slyšíte jako maďarská občanka a zároveň příslušnice sexuální menšiny, co se vám honí hlavou?

Poslední dva roky pořád voláme do Unie o pomoc. A už mám trochu dost všeho toho „pozorného sledování situace“ a „vážného znepokojení“. Tohle je něco jiného, politici konečně mluví jasně a já to vítám. Ostrá slova a pohrůžky sankcemi jsou to jediné, co může něco změnit. Jediné, o co lidem z Fideszu jde, jsou unijní peníze. Když o ně přijdou, budou se muset změnit.

Nehrají ale v Evropě Viktoru Orbánovi do karet tím, že coby „cizí“ kritici posilují jeho domácí popularitu?

Kdepak. Je důležité vědět, že Maďarsko je jedna z nejvíc probruselských zemí v Unii. Alespoň to říkají průzkumy. Vláda si nemůže dovolit přijít o unijní peníze a i její voliči jsou fanoušci Unie. Fidesz teď nemůže začít s ostře protiunijní kampaní. To by nefungovalo.

Voliči Fideszu bezesporu vynikají ve dvojím myšlení. Jsou to fanoušci Unie, ale zároveň volí stranu, která jim tvrdí, že v Bruselu sedí spiklenečtí zrádci, kteří chtějí za každou cenu zničit maďarský národ. Jak víte, že by to nefungovalo?

Nejsem politický analytik. Důležité pro mě je, že komise i parlament se teď skutečně snaží. Takovýto zápal jsme v Evropě zatím neviděli.

Utnout unijní fondy bude hodně složité, možná to právně ani není možné. Spoléhat na to tedy nejde. Škodí podle vás Fideszu jen samotný fakt, že útočí na sexuální menšinu?

Určitě. Jen čtrnáct procent Maďarů si myslí, že ten zákon je v pořádku. Pobuřuje i spoustu voličů Fideszu.

Jak v zemi rezonovala aféra europoslance a spoluzakladatele Fideszu Józsefa Szájera, který tajil, že je gay, a pak byl v Bruselu v době pandemické uzávěry přistižen při útěku z ilegální sexuální party s drogami v batohu?

Vládní média decentně mlčela, ale internet explodoval. A nejenom v Maďarsku. V následném průzkumu se ukázalo, že osmdesáti procentům lidí nevadí, že je politik gay. To bylo jedno z nejsilnějších vyjádření podpory naší komunitě, jaké pamatujeme. Hlavně to ale ukázalo pokrytectví Fideszu. Vždyť Szájer pracoval na ústavě, která nám zakazuje manželství.

Možná je nechce.

Ne. On teď říká něco jiného – prý nikdy nehlasoval pro zákony, které mířily na naši komunitu, že zákaz stejnopohlavních manželství nechtěl a tak dále. Jsou to nesmysly. Byl vždycky u toho, mohl něco udělat, a neudělal. Vedl si svůj druhý život v Bruselu a homosexuály tady, bez jeho platu a možností, nechal za zády. Szájer propásl svou šanci.

Objevuje se jeho aféra teď v debatě?

Jistě. Stejně jako další aféra Fideszu. Zákon o propagaci homosexuality je přilepený k zákonu o tvrdších postizích pedofilie. Vždyť jeden z největších pedofilních skandálů poslední doby byl, když se na počítači Gábora Kalety, maďarského diplomata v Peru a člena Fideszu, našlo dětské porno. Každý vidí, jak je to jejich mravní pohoršování falešné.

Tohle si neužíváte

O kolika násilných útocích na homosexuály z posledního měsíce víte?

Drtivá většina není nahlášená. Ale jen za předminulý víkend se staly tři násilné útoky. To znamená, že jich bude mnohem víc. Já a moji přátelé to zažíváme taky. Daleko víc nenávistí a nadávek.

V posledních dnech?

Přesně tak. V posledních třech týdnech, co se o zákonu mluví.

Máte strach?

Neřekla bych. Žádné policejní zásahy proti nám se nekonají a podle mě konat ani nebudou. Ale když jdete pozdě večer po ulici s partnerkou a slyšíte nadávku, tak vám sice nejde o život, ale rozhodně si to neužíváte.

Stává se to často?

Častěji než dřív. Taky jde o to, že moje tvář je v poslední době dost známá. Hodně lidí mě poznává. To je zpravidla fajn, protože lidé přicházejí a poděkují, nebo jen řeknou, že nám fandí. Teď v neděli jsem byla na obědě s kamarádkou a servírka mi poděkovala. Jenže to přece taky znamená, že mě poznávají ti druzí. Tedy lidé na krajní pravici, kteří nás nenávidí. S tím se teď musím nějak vyrovnat. Samozřejmě nám chodí do e-mailu a na Facebook spousta nadávek i výhrůžek smrtí. Ale hrůzu z toho nemám.