„Jsem starý člověk. Až půjdu jednou přes most Karla do divadla Národa na stěnu Čerta, smířím se s tím, že jste zvítězili. Ale upozorňuji vás, že to bude vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství.“ Takto cituje ze svého dopisu, kterým reaguje na pořad o češtině vysílaný v rozhlasu, svým kolegům Jaroslav Vozáb ve filmu Nejistá sezóna. Tato dnes už legendární scéna ze snímku Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka z roku 1987 naznačuje, že již tenkrát bylo používání přivlastňovacího genitivu místo přivlastňovacího přídavného jména značně rozšířené. A od osmdesátých let se situace v tomto směru zhoršuje, čeština je dnes doslova zahlcená obraty typu „prohlášení Bidena“, „odchod Kalouska z politiky“ nebo „Nejvyšší soud odmítl dovolání Janouška“, jež působí poněkud nepřirozeně či kostrbatě.
Nemusí se nám to sice líbit, citlivější jedince to může tahat za uši a obecně to přispívá k postupnému otupování jazykového citu, ale současná čeština připouští několik forem přivlastňování (posesivity). Ta tradiční je pomocí přídavných jmen přivlastňovacích, jejichž funkcí je vyjádřit vztah přináležitosti k jedinci označenému podstatným jménem, například „Schickův gól“, „ministrova rezignace“ či „Muchovo dílo“.
Další možností vyjadřování posesivity je právě užití genitivu přivlastňovacího, tedy druhého pádu podstatného jména, jemuž je něco přivlastňováno, třeba „projev Macrona“ místo „Macronův projev“. Něco jiného je ale „projev Emmanuela Macrona“ nebo „projev prezidenta Macrona“ –…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
