Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Zasněná občanka Toyen

Vyprodaná retrospektiva vypráví příběh Marie Čermínové, umělkyně, která neuhnula ze své cesty

0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Ještě s úsměvem. (Toyen, 1930) • Autor: ČTK
Ještě s úsměvem. (Toyen, 1930) • Autor: ČTK

Retrospektiva Snící rebelka Toyen ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie v Praze je momentálně vyprodaná až do poloviny července. Za mimořádný zájem pochopitelně může vládou nařízená omezená kapacita kvůli stále ještě řádící pandemii, přesto je touha Čechů spatřit díla Marie Čermínové (1902–1980) enormní. Život a tvorba Toyen jsou přitažlivé z mnoha důvodů a tím hlavním je jejich neopakovatelnost. Není to klasický příběh o umělecky nadaném jedinci, jehož genialitu rozpoznaly až následující generace, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Obrazy Toyen se dnes prodávají za astronomické částky. Stávající tuzemský rekord je starý pár týdnů a činí téměř 80 milionů korun za plátno z roku 1925 s názvem Cirkus. Po Toyen byla ale poptávka víceméně vždy, nehledě na turbulentní proměny nálady společnosti ve 20. století. A to už od samého počátku – vždyť jí bylo teprve třiadvacet, když její medailonek protlačil Vítězslav Nezval do prvního dílu Masarykova slovníku naučného.

„Spojuje křehkost s výstředností, rafinované kouzlo s bizarní fantazií, čirou formu s magickou improvizací,“ napsal o začínající umělkyni v roce 1925 do encyklopedie básník, jehož následující kariéru lemoval jeden problematický přešlap za druhým. Naopak Toyen kráčela dějinami jistou chůzí. V době, kdy se hodnotové žebříčky mění stejně rychle jako karanténní nařízení, je dobré si právě tohle na její retrospektivě připomenout.

Tři králové s Josephine Baker

Poslední velká retrospektiva Toyen proběhla před 21 lety v Galerii hl. města Prahy. Proč se k jejímu dílu nyní znovu vracet? Nápad se zrodil v Německu, kde nikdy pořádnou samostatnou výstavu neměla. Kurátorka hamburské Kunsthalle Annabelle Görgen-Lammers to chtěla změnit, proto se propojila s Annou Pravdovou z NGP a společně ještě oslovily básnířku a Toyeninu francouzskou přítelkyni Annie Le Brun. Výsledkem je výstava, která bude mít po pražské premiéře reprízu nejen v Hamburku, ale i v pařížském Musée d’Art Moderne. Už to samo o sobě je výborná zpráva. Ještě lepší ovšem je, že je to expozice velmi vydařená.

Výjimečně v sukni. (Toyen a Jindřich Štyrský, 1931) • Autor: ČTK
Výjimečně v sukni. (Toyen a Jindřich Štyrský, 1931) • Autor: ČTK

Mezinárodní trojblok se totiž rozhodl vůbec poprvé nahlížet autorčin odkaz podle návodu, který nám Marie Čermínová zanechala přímo ve svém pseudonymu. O jeho původu sice stále panují dohady. Například spisovatelka Milena Štráfeldová ve své novince To je on! přichází s dost bizarní hypotézou, že jí přezdívku vymyslel Jaroslav Seifert, který na papírek načmáral slova z názvu knihy a Toyen vznikla zmuchláním napsaného textu. Věrohodnější je nicméně tradiční výklad, podle něhož se měla inspirovat francouzským termínem pro občana „citoyen“. Na vlastní nohy se ostatně postavila právě ve chvíli, kdy se stala občankou samostatného státu: v roce 1918 odešla od rodiny coby teprve šestnáctiletá dívka, aby se už nikdy nevrátila do bezpečného přístavu, jemuž by se musela přizpůsobovat, a šla si vlastní cestou. Když jí nevyhovovalo studium na UMPRUM, už po semestru ho ukončila. Jeden z prvních obrazů, které visí na výstavě, je ještě podepsán iniciálami M. Č. Je na něm zachycená krajina v Dalmácii, kam v roce 1922 odjela chytat bronz a inspiraci. Bylo to osudové rozhodnutí, protože právě na ostrově Korčula potkala Jindřicha Štyrského, s nímž spolupracovala následující dvě dekády.

Ve stejném roce namalovala obraz, který ve Valdštejnské jízdárně visí naopak až v závěru expozice ve druhém patře. Tam architekt Zbyněk Baladrán umístil samostatnou místnost věnovanou Toyeniným fenomenálním erotickým dílům. První vzniklo právě v roce 1922, jmenuje se Polštář a autorka na ně namalovala nápaditý skupinový sex provozovaný v nevěstinci. Ještě stále jí nebylo ani dvacet, už jen námětově však byla vyzrálejší a odvážnější než kdokoli z české scény. O rok později se Štyrským vstoupila do Devětsilu, začala si říkat Toyen, nosit mužské oblečení a mluvit o sobě v mužském rodě.

Šťastná to doba. (Tři králové, 1925)
Šťastná to doba. (Tři králové, 1925)

„Její nedbalá, kolébavá chůze jako by říkala: Nezáleží mi na tom, co si o mně myslíte,“ cituje katalog výstavy zakladatele Devětsilu Karla Honzíka. Spolek sám sebe označoval za revoluční, málokdo z něj to slovo ale naplňoval tak jako Toyen. Mluvíme o době, kdy nejasný, okázale najevo dávaný gender autorky hrozil doslova kriminálem. Homosexuální styk byl v této zemi trestný až do roku 1961. Na dochovaných fotkách ale na Toyen není vidět, že by svou stylizaci brala jako hrozbu. Rozpustile se usmívá do objektivu a prožívá bezstarostná dvacátá léta. Samozřejmě se to odrazilo i na jejích obrazech, které jsou v duchu dobového poetismu přeplněné bujarými scénami. V kompozici Tři králové hrají andělé Ježíškovi na bendža, Josephine Baker mu v pověstné banánové sukénce tančí charleston a hotelový „boy“ přináší kufřík s nápisem Toyen.

Autorka tehdy měla k dobré náladě spoustu důvodů. Její hvězda začala stoupat až nečekaně rychle, a když se po úspěšných pražských výstavách naskytla možnost (Štyrský získal dědictví po otci) odjet nadlouho do milované Paříže, neváhala. Se Štyrským se v Paříži natolik zabydlela, že jim v Československu dokonce vyšel speciální průvodce tamními atrakcemi. Vrátili se až na přelomu další dekády. V Praze vstoupili do spolku Mánes, a když se v roce 1932 Toyen vyfotila na uměleckém maškarním plese, vedle ní jsou zachycené postavy, jejichž další osudy by dohromady složily truchlivý obrázek Československa 20. století.

Osudy Československa. (Zleva František Tichý, Jaroslav Ježek, Otakar Švec, Toyen, Emil Filla, Adolf Hoffmeister,
Staša Jílovská, 1932)
Osudy Československa. (Zleva František Tichý, Jaroslav Ježek, Otakar Švec, Toyen, Emil Filla, Adolf Hoffmeister, Staša Jílovská, 1932)

Skladatel Jaroslav Ježek za války zemře v americké emigraci, sochař Otakar Švec spáchá sebevraždu poté, co dokončí Stalinův pomník na Letné, malíř Emil Filla projde koncentrákem, karikaturista Adolf Hoffmeister bude jako komunista šéfovat zdejším výtvarníkům, aby se po sovětské invazi stejně dostal na index, malíře Františka Tichého nejprve vyrazí z UMPRUM a před smrtí ho jmenují zasloužilým umělcem. Marie Čermínová alias Toyen ze všech portrétovaných na tomto výjimečném snímku vlastně dopadla nejlíp.

Přeludy a zaříkávadla

Třicátými lety prošla jako „lovkyně přeludů“, jak její surrealistické kompozice označil básník André Breton. K přátelství s Bretonem a také Paulem Éluardem či Benjaminem Péretem Toyen přivedla úzká spolupráce Skupiny surrealistů v tehdejší ČSR s francouzskými vzory. Díky tomu se její lesní duchové a ženské postavy bez těla, s o to však hmotnější duší, dostaly i na mezinárodní výstavy. Zpětně lze v těchto výjevech hledat vizionářsky předznamenanou hrůzu blížící se války a holokaustu. Jako na plátně Úděs, kde se hrany dřevěné ohrady drží pět rukou: divák přes prkna nevidí, o jaké tři postavy jde, ani zda se chtějí dostat přes překážku k němu, nebo naopak od něj. Dodnes to vyvolává zneklidňující pocit, který je na aktuální výstavě umocněn zavěšením obrazu do úzkého prostoru přede dveřmi do dalšího sálu. Toyen před válkou malovala jakési skuliny, z nichž se na svět dralo zlo. A architekt Baladrán to v aktuální expozici zdůrazňuje efektními trhlinami ve výstavních panelech.

Zneklidnění přede dveřmi. (Úděs, 1937)
Zneklidnění přede dveřmi. (Úděs, 1937)

V roce 1938 byly v sudetoněmeckém listu Die Zeit práce, které předtím Toyen úspěšně prezentovala ve Francii, Anglii i Japonsku, označeny za „směšné výplodky kulturního bolševismu, prosté fantazie“. Nešlo jen o nenávist nacistů. Když rok předtím vystavovala v Moskvě, bolševická cenzura její obrazy nechala zamknout do speciální místnosti, kam se mohli dostat jen zahraniční korespondenti. Německou touhu nařizovat, co kdo může malovat, nesnášela Toyen stejně jako tu sovětskou. Jiní se dokázali přizpůsobit. V čele s Nezvalem, který tehdy veřejně obhajoval krvavé moskevské procesy. Letité přátelství mezi surrealisty tak skončilo dřív, než do Prahy dorazily německé tanky.

Krátce před okupací se Toyen seznámila s básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem. Jako Žid přežil válku jenom díky tomu, že se nekonečné měsíce ukrýval u Toyen v koupelně. Pro dílo Toyen během protektorátu mají autoři nynější výstavy výstižné pojmenování: její obrazy se staly podivuhodnými „zaříkávadly“, jimiž se snažila zachytit nejspodnější lidské proudy tak, aby se jich po vytažení na světlo nemusela bát. Přeji vám mnoho zdraví! zní ironický název její pusté krajiny, po které kráčí zvířecí kostra k obřímu kyčelnímu kloubu se zabodnutým špendlíkem. Na tenhle obraz se v listopadu 1945 mohl dívat i znovudosazený prezident Edvard Beneš, když v Topičově salonu otevíral Toyeninu první poválečnou retrospektivu.

Nejspodnější lidské proudy.
(Z cyklu Schovej se, válko!, 1944)
Nejspodnější lidské proudy. (Z cyklu Schovej se, válko!, 1944)

Také Toyen chvíli věřila tomu, že nová doba potřebuje nové pořádky. Svědčí o tom aspoň její veřejná podpora KSČ před volbami v roce 1946. Když ale komunisti vyhráli, malířka opět vizionářsky vycítila, co ji v dalších letech čeká, a tentokrát už je nehodlala strávit s Heislerem v koupelně. V březnu 1947 naložili veškeré své věci (včetně pozůstalosti Štyrského, který za války zemřel) a odjeli do Paříže. Toyen měla s emigrací kliku na druhou, protože ještě stačila před znárodňováním prodat zděděný dům na Smíchově a nedočkala se řízené štvanice na surrealisty, jejíž obětí se stal třeba Karel Teige či Záviš Kalandra.

Toyen byla jednou z uměleckých osobností, které Klementa Gottwalda v roce 1950 žádaly otevřeným dopisem (marně) o Kalandrovu milost. Minimálně od popravy svého přítele věděla, že ve Francii zůstane natrvalo.

Místo nožů obvazy

Mohly to být další idylické časy a taky chvíli byly. Pařížští surrealisté, jejichž se stala neodmyslitelnou součástí, se distancovali od jakékoli stranické politiky a plně se ponořili do nespoutaného světa své imaginace. Toyen přitom zůstala rebelkou. Stejně jako se vymezila vůči komunismu, veřejně kritizovala i kapitalismus a volala po „rozpadu křesťanské civilizace“. Svět měl být podle ní definován novými mýty. Třeba těmi, které se na jejích obrazech zhmotňovaly v podobě nočních můr proměněných v jejím podání v docela příjemné životní souputníky. Na rozdíl od československé éry dala Toyen ve Francii vale pragmatickým zakázkám. Nikdy se proto nepustila třeba do další naučné knížky pro děti, jakou mezi válkami vytvořila v podobě publikace Náš svět. Věnovala se už jen volné tvorbě, které bezmezně věřila.

Na fotkách z padesátých let sedí obklopená surrealistickými ikonami, nikomu dalšímu z její země se nepodařilo zařadit po bok Man Raye či Alberta Giacomettiho. Byla to ale zároveň labutí píseň celého surrealismu. Zatímco na Východě pokračovala truchlohra oficiálně nadiktovaného socialistického realismu, snové malby už netáhly ani na Západě. Sběratelé, kurátoři, kritici i veřejnost se zamilovali do geometrické a lyrické abstrakce. Toyen se po své padesátce nechtěla poptávce přizpůsobovat, nedělala to ostatně ani v mladších letech, kdy na to ještě mohla mít sílu.

I proto je procházka závěrečnou částí její retrospektivy hodně melancholická. Obrazy jsou barevnější, lyričtější, z jejich obsahu se však postupně vytrácí to, co bylo na Toyen tak vzrušující. Schopnost tnout ostrým svědectvím do živého a tím odhalit a zahojit ránu, která by se jinak zanítila. Jako by na konci kariéry léčila jen přikládáním dalších mokvajících obvazů s čím dál veselejšími vzory. Je přitom nepřehlédnutelné, že na svých fotkách se zhruba od poloviny padesátých let přestala usmívat.

Nezemřela všemi opuštěná ani zapomenutá. Koncem šedesátých let byla dokonce připomínaná i v rodném Československu, v NGP její společná výstava se Štyrským proběhla symbolicky v roce 1968, aby se pak nad jejím odkazem až do revoluce zavřela voda. Pravý zájem o její dílo nastal i ve svobodném světě až poté, co se v roce 1982, dva roky po její smrti, rozprodala v pařížské aukci její pozůstalost (což není výtka, jen konstatování prostého faktu).

Tohle všechno aktuální výstava Snící rebelka Toyen doprovázená informačně hutným katalogem připomíná. Po předchozí retrospektivě Mikuláše Medka na stejném místě je to další důkaz, že i k vpravdě legendárním postavám lze přistupovat s pokorou, ale zároveň snahou nepřidávat k jejich mytologii další dramatické vrstvy. Marie Čermínová měla v tomto směru extrémní štěstí. Její život byl naplněný tolika fascinujícími událostmi, že je zbytečné si k nim cokoli přimýšlet.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 23/2021 pod titulkem Zasněná občanka Toyen