K ideálům listopadu 1989 se většinou řadí vznešenější věci než peníze, ale zapomínat by se na ně nemělo. Starý režim nenabízel žádnou ekonomickou perspektivu a všichni si to uvědomovali. Přišel zasloužený kolaps a po něm skok dopředu, o jakém se před 30 lety snilo jen málokomu.
Pokud ale cílem bylo dohnat ekonomicky vyspělý svět, je třeba si přiznat, že ještě dost velký kus cesty zbývá. A hlavně že poslední dobou toto dohánění nebezpečně polevuje.
Česko stagnuje, během pandemie se vlastní vinou propadlo do větších těžkostí než zbytek Evropy. Výsledkem byly mimořádně dlouhé lockdowny, kvůli kterým teď nikoho nedoháníme, ale spíš couváme zpět. Vše však bohužel nasvědčuje tomu, že nejde jen o dočasnou virózu, která s přísunem vakcín a otevřením ekonomiky pomine.
Potíže se zvládáním koronaviru se nyní v přímém přenosu přelévají do bezradnosti, jak naložit s dalším dějstvím, kdy bude hlavním úkolem postpandemická obnova. K jejímu zvládnutí bude víc než kdy jindy potřeba funkční stát, který – jak bylo vidět během pandemie – je ale teď vinou nekoncepčního mikromanagementu pod Andrejem Babišem hodně paralyzovaný.
Půjčit si, ale na co?
Aktuální vládní prognózy počítají s tím, že český státní dluh vystoupá do roku 2024 až na 3,5 bilionu korun. To je dvakrát víc, než když pandemie začala. Větší vzestup tu nikdy nebyl.
Nemuselo by jít a priori o pohromu. Půjčit si na rozhýbání ekonomiky je dnes ve světě standardní řešení. Spojené státy Joea Bidena udaly v tomto…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
