Česko je zemí pozoruhodných paradoxů, to víme dávno. Jeden z těch obzvláště kontrastních se nám nyní opět připomíná – do závěrečné fáze dospěl další pokus definitivně skoncovat s archaickým zvykem umisťovat velmi malé děti do ústavů. A soudě podle ohlasů ze sněmovny i tentokrát reálně hrozí, že bude praxe, která má drtivé následky jak pro jednotlivé děti, tak společnost jako celek a která už není nikde jinde v EU k vidění, dál pokračovat.
K paradoxům se dostaneme v okamžiku, kdy si uvědomíme, že se v Česku zároveň dlouhodobě nedaří zajistit dostatek míst v mateřských školách, existence některých stávajících zařízení se legislativou komplikuje (dětské skupiny) a návrh, aby všechny dvouleté děti měly místo ve školce garantováno zákonem, byl dokonce před časem sněmovnou velmi rázně odmítnut. Mimo jiné s argumentem, že takto malé dítě patří k matce, a ne „odkládat“ jej do školky. Jinými slovy – zatímco dát dvouleté dítě vyrůstající v láskyplném rodinném prostředí několikrát týdně na pár hodin denně do školky vadí, nechat několikatýdenního kojence dlouhodobě v ústavu, kde ani při sebelepší snaze pečovatelek nemůže dostat adekvátní péči, naproti tomu nevadí.
Vysvětlením tohoto paradoxu není jen lobby ústavů, byť ta funguje dlouhodobě a je mimořádně vytrvalá. Část vysvětlení spočívá v tom, že děti ve školkách a děti v ústavech jsou odpůrci změn v péči považovány za děti dvou různých kategorií. Ty druhé jsou často romského původu, narodily se narkomanům, do chudých či sociálně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
