Proč to nefunguje?

Architekt, který píše, intelektuál, který staví. Tato nálepka na Rema Koolhaase sedí nejlépe. Zohlednila to i porota prestižní Pritzkerovy ceny, kterou získal v roce 2000, přičemž americký novinář Paul Goldberger tehdy napsal: „Na rozdíl od Corbusiera, Wrighta a většiny dalších teoretiků urbanismu, Koolhaas se ani tolik nezajímá o vytvoření univerzálního modelu, ale popisuje, proč univerzální modely nefungují.“

Dříve než začal být oslavován za koncertní sál v Portu, knihovnu v Seattlu či nizozemskou ambasádu v Berlíně, vydobyl si věhlas texty na pomezí eseje a společenské kritiky. Vody rozvířil v roce 1978 knihou Třeštící New York. Obrátil v ní pozornost k městu, které procházelo obrovskou společensko-ekonomickou krizí a nad nímž všichni zlomili hůl. A nezůstalo jen u New Yorku, jehož urbanistický potenciál vycítil.

Významnější zakázky získával až v devadesátých letech, v mezičase se vypisoval ze zklamání, které přinášela modernita. A málokde to bylo na chování lidí tak viditelné jako ve velkých metropolích. Bují v nich to, čemu říká „brakový prostor“ v podobě letišť, administrativních či obchodních center vzájemně pospojovaných přetíženou dálnicí, které poeticky označuje za „rozlehlou potenciální utopii ucpanou svými uživateli“. Pokrok nepřináší smysl, pouze odlidštěnost.

„Odkdy jsme uvěřili myšlence, že architektura slouží k tomu, aby byla vlídná k člověku?“

Nedávno však šestasedmdesátiletý Nizozemec obrátil pozornost…