Hrdina mého oblíbeného románu Gepard, sicilský šlechtic Fabrizio Corbera, říká uprostřed Garibaldiho válečné kampaně za sjednocení Itálie: „Pokud chceme, aby věci zůstaly takové, jaké jsou, budou se muset změnit.“ Životní krédo dona Fabrizia mi sedí stejně dobře do politických zmatků 19. století jako do úvah, jaké to bude, až pandemie konečně pomine. Strašně bych si přál, aby pak všechno bylo jako dřív! Aby se covidové období, ať už bude nakonec trvat jakkoli dlouho, dalo potom prostě škrtnout – nikdy nebylo, nic, nothing, nada – a vracíme se tam, kde jsme přestali začátkem loňského roku. Do normálního života, kde jsou otevřené školy, hospody, divadla, kde se ráno jde do práce a večer za zábavou a kde se cestuje bez omezení.
V menším jsme podobný scénář zažili po teroristických útocích v září 2001. Těsně předtím jsem přiletěl z USA z vědecké konference a vzpomínám si, že mě napadlo, jestli se tam ještě někdy podívám. Za pár týdnů už se ale zase dalo normálně cestovat, jen na letištích přibyly všudypřítomné bezpečnostní rámy a kontroly. Pandemie je mnohem větším a dlouhodobějším zásahem do života lidí, ale i ona jednou skončí. Nebo se aspoň transformuje z akutního do chronického stadia, podobně jako letecký útok na newyorské mrakodrapy přešel v mnohaletou a stále trvající válku s terorem. Otázka na dona Fabrizia je, co a jak bude třeba změnit, abychom mohli žít jako dřív. V akademickém světě náš ústav, kde se vyvíjejí antivirotika a také třeba testy na koronavirus…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
