0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kontext11. 4. 202114 minut

Co znamená vstoupit ve dvaceti do české politiky

Řada mladých politiků se hodlá na podzim ucházet o křeslo ve sněmovně

„O hezké kotníky přece nejde.“ (Kateřina Stojanová)
 • Autor: Milan Bureš

Před třemi lety Jan Papajnovský vyhrál s kolegy komunální volby na jednom malém českém městě a během vyjednávání bylo rychle jasné, že se ve třiadvaceti letech stane v té době nejmladším starostou České republiky. Mladý lídr koalice složené z několika stran musel najednou během několika týdnů zásadně překopat svůj život. Ukončil své závazky v Praze, kde přes týden studoval a pracoval jako analytik na ministerstvu financí a učitel na střední škole, a přestěhoval se zpátky domů, kam předtím čtyři roky dojížděl jako opoziční zastupitel. „Obrousil jsem hrany. Jsem větší pragmatik,“ popisuje svou dnešní realitu na radnici v České Kamenici a dodává, že politická zkušenost změnila i jeho přístup k lidem. „Smířil jsem se s tím, že to nejsou roboti,“ směje se stále ještě student pražských práv. Do křesla starosty ho vynesla právě kombinace zkušeností z komunálu a „velkého“ ministerstva. Díky nim dospěl k přesvědčení, že aby věci fungovaly, je potřeba nejen politická vize, ale i schopnost ji zrealizovat. „Ve vrcholové sféře mnohdy chybí to první, na regionální úrovni zase velké ambice někdy brzdí nedostatek toho druhého.“

Papajanovského zkušenost je zajímavá nejenom tím, že si na vlastní kůži vyzkoušel, jak státní správa funguje na malém městě i na centrálním ministerstvu. Jde tu především o načasování: zastupitelem se stal v devatenácti a město o pěti tisících obyvatel s dvěstěmilionovým rozpočtem začal řídit o pouhé čtyři roky později. Když na radnici přišel jako starosta, řešil například, jak u podřízených ve věku jeho rodičů získat autoritu. „Někdy stačilo jít příkladem. Když chci po lidech, aby pracovali hodně, tak také pracuji hodně,“ vysvětluje. Některé situace ale vyjasnila až přímá konfrontace. A nejen s kolegy: musel uspořádat i své školní závazky a dočasně přerušil studium práv.

Reklama
„Chce to jak vizi, tak kompetenci.“ (Jan Papajanovský) • Autor: Milan Bureš
„Chce to jak vizi, tak kompetenci.“ (Jan Papajanovský) • Autor: Milan Bureš

Reálná politika místo startu v soukromém byznysu nebo šancí prožít nevázané studentské mládí před založením rodiny vypadá z dálky jako poněkud podivínská volba. Mladí politici vyjadřují obavy, zda si politickým angažmá nekomplikují budoucí kariéru v jiných oblastech. Mluví i o ztrátě volného času, devastaci soukromí a často marné snaze naučit se pracovat s mnohdy surovým světem sociálních sítí. Touha změnit věci „tady a teď“ je ale ve většině případů silnější. Stejně jako pocit, že nejmladší generace v politice nemá vliv, jaký si zaslouží. Zatímco Papajanovský, registrovaný příznivec hnutí STAN, se rozhodl, že chce obhájit mandát starosty, řada dalších mladých politiků se hodlá na podzim ucházet o křeslo ve sněmovně. A sestavování kandidátek jednotlivých stran naznačuje, že mají velké šance mandáty na podzim proměnit v parlamentní post.

Vždycky předseda

Slušné šance má třeba dvojice Pirátů z Ústeckého kraje, čtyřiadvacetiletý Lukáš Blažej a dvaadvacetiletá Kateřina Stojanová. Straníci je v kraji nominovali hned za celostátního lídra Ivana Bartoše. Na společné kandidátce se Starosty Blažejovi patří druhé místo a Stojanové čtvrté. Oba politici mají hodně společného, ať již studium na pražské právnické fakultě nebo práci v ekologickém spolku Ústecké šrouby, který před pěti lety založil Blažej. Právě díky aktivitám spolku, který skrze správní žaloby rozporuje kroky samospráv v oblasti životního prostředí, se před několika lety jako čerstvý dvacátník ocitl i v situacích, které s ním i díky věku vcelku zamávaly. Investor, jemuž stály jeho akce v cestě, mu do očí popřál „ať se ti nic nestane“, jindy mu někdo volal ze skrytého čísla ve dvě ráno. Nic dramatičtějšího ale nenásledovalo a Blažej se postupně rozhodl soustředit se více na politiku. „Aktivista si může dovolit jít jenom za tím svým, politik musí k tématu přistupovat ze všech úhlů pohledu. Díky tomu pak může být řešení lepší,“ vysvětluje. Změnil se i jeho přístup k sociálním sítím a nutnosti sebepropagace. Až po letech mu došlo, že to, co dřív bral jako ztrátu času, k politice dnes prostě patří.

O veřejné dění se Blažej zajímal už jako teenager. Registrovaným příznivcem Pirátů se stal ve čtrnácti letech, tedy v době, kdy strana teprve začínala fungovat. „Nikdo se tam na mě nedíval blbě. Mohl jsem se hned zapojit,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč se přidal právě k nim. Od svých osmnácti působil v kontrolním výboru magistrátu v Ústí nad Labem. „Nevynechal jsem ani jedno zastupitelstvo. Vystupoval jsem k bodům, které radní ani nečetli, opravoval jejich právníka. Nebyli na to zvyklí a dost je to otravovalo,“ vzpomíná. Situace se zásadně změnila, když se v roce 2018 ve dvaceti dvou letech stal zastupitelem. Najednou mohl s politiky mluvit na stejné úrovni.

Na podzim se Blažej o hlasy voličů v Ústeckém kraji střetne i s pětadvacetiletým Radovanem Gaudynem, který jako nejmladší lídr v historii povede tamní kandidátku lidovců (na kandidátce trojkoalice bude čtvrtý). „Vždycky jsem chtěl věci měnit. Kamkoli jsem přišel, tam jsem se stal předsedou. Už od základky,“ vzpomíná. S tím, že mu v kampani budou vyčítat, že je mladý, počítá. „Chci bojovat a zkusit to. Lépe selhat než se o nic nepokusit,“ dodává a odkazuje na knihu katolického kněze Marka Orko Váchy Nevyžádané rady mládeži, ve které mladé lidi vybízí, aby „byli násilníky, ujímali se věcí a konali“. Gaudyn oceňuje, že kromě dlouholeté práce pro stranu ho ale na přední místo kandidátky vynesla i podpora klíčových straníků, kteří chtěli v čele někoho mladého. „Mohli do čela dát zasloužilého starostu, ale nabídli to mně,“ říká.

„Vždycky jsem si přál věci měnit.“ (Radovan Gaudyn) • Autor: Milan Bureš
„Vždycky jsem si přál věci měnit.“ (Radovan Gaudyn) • Autor: Milan Bureš

Připravit své mladé politiky na vrcholné funkce chtějí lidovci i skrze talentovou akademii, kterou loni strana spustila. Pro patnáct vybraných politiků pořádají workshopy a semináře, kde je učí, jak komunikovat s médii a další „soft skills“, které se dnes v politice hodí. Kromě Gaudyna se jí účastní i Benjamin Činčila, předseda jedné ze dvou mládežnických organizací lidovců. „Když KDU vypadla v roce 2010 ze sněmovny, zjistilo se, že staří strýcové na to už nestačí. Do vedení přišla nová generace politiků jako Marian Jurečka a Pavel Bělobrádek, kterým je dnes kolem čtyřiceti a kteří cítí, že je potřeba dát prostor mladým,“ vyzdvihuje pětadvacetiletý politik přístup starších kolegů.

Střední cesta

V roce 2010 se do sněmovny dostalo jedenáct politiků mladších třiceti let, o tři roky později čtyři a v roce 2017 se to povedlo sedmi osobám. Dnes ve sněmovně sedí čtyři dvacátníci ze čtyř stran, pět stran ve svých poslaneckých klubech nikoho úplně mladého nemá. Jednou z nich je ODS, jejímž nejmladším poslancem je dnes jednačtyřicetiletý ekonomický expert Jan Skopeček. Právě jeho jako jednu ze svých inspirací cituje osmadvacetiletý kolega Jiří Havránek z Bratčic u Čáslavi, kterému se povedlo dostat na čtvrté místo stranické kandidátky a v rámci trojkoalice bude ve Středočeském kraji šestkou. „Musel jsem najít kuráž přijít před členy v regionu, z nichž mnozí patří k zakládajícím členům Občanského fóra, a říct, že je chci zastupovat ve sněmovně,“ říká. „Ptali se na všechno, od mého názoru na připravovanou vysokorychlostní trať až po otázku bratří Mašínů,“ vzpomíná. Kvituje, že předmětem diskuse nebyl jeho věk. To, že se zrovna jemu podařilo proskákat stranickou strukturou úplně nahoru, přičítá jednak již pětiletému působení v širším vedení středočeské ODS, ale i zkušenostem z byznysu. Pomohla mu i spolupráce se stranickými špičkami, ať již Skopečkem nebo Martinem Kupkou, kterému loni vedl krajskou kampaň, kde ODS skončila druhá. „Byla to velká lekce a asi jsem se i díky tomu v regionu stal známějším,“ říká.

„Ptali se mě na všechno: na můj názor na vysokorychlostní trať až po otázku bratří Mašínů.“

Většina mladých politiků logicky prezentuje věk jako zásadní výhodu. Posuzovat dopady zákonů by měli všichni příslušníci společnosti, říkají. A jak podotýkají, díky zkušenostem specifickým pro jejich generaci budou do popředí vytahovat i témata, která starší ročníky mohou opomíjet. Pro některé – zejména ženy – se odlišná generační perspektiva volně propojuje i s genderovými otázkami. „Ve vysoké politice sedí starší muži. Jak by mohli tušit, co je nejlepší pro mladou českou ženu? Když byli oni mladí, svět byl úplně jiný,“ říká sedmadvacetiletá místopředsedkyně Zelených Anna Gümplová. Nedostatek pestrosti ve vrcholné politice se podle ní volně přelévá i v nízkou důvěru společnosti v ni, protože jednotlivé části se necítí být reprezentovány.

Pocit, že dospělý život začínají ve světě odlišném od světa jejich rodičů, sdílí i devětadvacetiletá Barbora Urbanová, asistentka šéfa STAN Víta Rakušana a pětka na kandidátce Starostů ve Středočeském kraji. Vnímá to například v těžkých výzvách, jak skloubit rodinu a kariéru nebo v celkovém přístupu k práci, od které očekává víc, než že ji jenom uživí. „Řeším úplně jiné problémy než moje matka. Já chci práci, která mě bude naplňovat, a to občas znamená, že ji nebudu dělat jenom osm hodin a občas obětuji víkendy. Bojujeme s předsudky rodičů, třeba že po narození dítěte bychom měly být tři roky doma. Svět se změnil,“ říká Urbanová.

„Chci, aby mi to dávalo smysl.“ (Barbora Urbanová) • Autor: Milan Bureš
„Chci, aby mi to dávalo smysl.“ (Barbora Urbanová) • Autor: Milan Bureš

Se svými nároky na okolní svět mladí politici občas logicky narážejí. A přiznávají, že v některých situacích není snadné si za nimi otevřeně stát. „Můj věk se odráží i v tom, že si nechám leccos líbit a poslouchám sexistické poznámky typu, kolegyně, dneska máte kalhoty, a v sukni vám to sluší víc, máte hezké kotníky,“ říká Kateřina Stojanová, která se loni stala za Piráty nejmladší zastupitelkou v Ústeckém kraji. „Ráda bych našla odvahu v takové situaci říct, že je mi to nepříjemné, ale zatím jsem to neudělala. Usměju se a přejdu to.“

Úplně jiný prostor představují sociální sítě. Mnozí politici – a především političky – přiznávají, že občas nevědí, jak pracovat s reakcemi, které na nich dostávají. Zpětná vazba ze sítí je zpravidla zcela nevyvážená. Na jedné straně přichází chvála nadšených příznivců, na straně druhé pak nejrůznější „hejty“, které mohou mít především v případě žen silný sexistický náboj. „Když jsem loni oznámila, že budu kandidovat na předsedkyni Zelených, dostala jsem tak odporné komenty, že jsem měla reálně na krajíčku. Ať jdu točit porno. Jestli polykám. A tak dále,“ vzpomíná Anna Gümplová. „Co s tím, to je těžká otázka. Není dobré to ignorovat a zároveň je nutné se naučit od tohoto způsobu komunikace odstřihnout,“ dodává s tím, že se to stále učí.

„Hejty“ na sociálních sítích mohou mít v případě političek silný sexistický náboj.

Kolegyně Kateřina Stojanová začátkem letošního února napsala na Twitter, že nechápe „společnost, která nechává své jedince umrznout na ulicích, zatímco vlastní tisíce prázdných a nevyužitých bytů“, a vyzvala k přijetí zákona o sociálním bydlení. Reakce zněla jasně: mladá politička chce zabavovat byty. „Přišly mi zprávy, že až mě najdou, odskáču si to, vojedou mě, a podobné nechutnosti. Bála jsem se, každý ví, kde v Litoměřicích bydlím. Starší kolegové říkali, že si zvyknu,“ říká Stojanová. To ale odmítá, „nechci být politička, co kritiku nevnímá“. Přiznává, že i pro ni je těžké vymyslet, jak hnus ze sítí odfiltrovat a zároveň úplně neotupět. Vzhledem k tomu, že by se ve sněmovně chtěla věnovat otázkám lidských práv a menšinám, je jasné, že se podobným situacím nevyhne.

Co potom?

Současní „poslanci dvacátníci“ při vzpomínání na své již téměř čtyři roky ve sněmovně mluví velmi často o pokusu skloubit práci se studiem, v některých případech úspěšném, v jiných ne. Druhý nejmladší poslanec, Pirát František Kopřiva, nejdřív studoval na ČVUT, po třech semestrech přešel na Fakultu humanitních studií UK. Nový start se ale sešel se ziskem poslaneckého mandátu. Fakultu nakonec ukončil kvůli pocitu, že se nemůže studiu věnovat tak, jak by chtěl. Důvěru voličů bral jako závazek a veškerý čas napnul do toho, aby dohnal zkušenosti, které mu chyběly. „Moje hlavní zásada je neustále na sobě pracovat,“ říká. Několikrát se ale přiblížil k bodu absolutního vyhoření. „V opozici jde spousta práce vniveč. Měl jsem období, kdy klesala moje motivace pracovat. Cítil jsem, že mě to nenaplňuje,“ říká. I proto, podle svých slov, jednu dobu váhal, zda mandát vůbec obhajovat. Jak ale ubíhal čas, věci si sedly a pocit marnosti vymizel.

Do obdobné situace se dostal i vůbec nejmladší současný poslanec Dominik Feri z TOP 09. „Ne že bych vyhořel, ale v určité fázi jsem balancoval, zda mi ta práce dává smysl.“ Nakonec podle něj zvítězil impulz vyvolaný vznikem trojkoalice i touha dál motivovat mladé lidi k zapojení do politiky. I když nakonec mandát obhajovat bude, přiznává, že svoji budoucnost vidí spíš v advokacii než v politice a letos kvůli praxi nastoupí do jedné advokátní kanceláře.

Jak Feri, tak Kopřiva v diskusi naznačují ještě jeden rozměr, který s sebou kariéra ve vrcholné politice v mladém věku přináší. Jak přemýšlet o dalším profesním směřování v okamžiku, kdy jako dvacátník získáváte pozici, kterou většina lidí očekává na prahu středního věku? „Naši rodiče to měli tak, že vystudovali, a pak byli v práci celý život. My rádi zkoušíme nové věci,“ říká Kopřiva. „Samozřejmě si ale kladu otázku, jak snadné bude třeba ve třiceti změnit kariéru,“ dodává. Jeho obavy trochu mírní fakt, že zná lidi, kteří to zvládli.

Nad tím, co mít na horizontu kariérního růstu, přemítá také Papajanovský a i on přiznává, že nenachází dobré odpovědi. „Vždycky jsem se chtěl vrátit do Kamenice a městu něco přinést. Myslel jsem ale, že se to stane ve čtyřiceti.“ Je si vědom i toho, že díky politické praxi si možná zavírá dveře do světa advokacie nebo justice. Po škole totiž neprojde nutnou praxí koncipienta a nesloží advokátní zkoušky, které člověk potřebuje, pokud se chce profesně posunout. „Je to velká věc. Nevím, zda by se mi po třicítce chtělo vracet se ke koncipientuře,“ přiznává. Motivace dělat politiku je ale zatím silnější a touha obhájit mandát vítězí.

V klidu

Neznámé území a nezodpovězené otázky zcela jistě převažují. Politická – a dost možná jakákoli – kariéra v mladém věku ale může být paradoxně okamžikem, který člověka přinutí seřadit si priority a zvolnit v jiných oblastech. „Byl to útěk z jedné věci do druhé,“ vzpomíná Papajanovský na hektické období předtím, než se stal starostou. „Teď paradoxně i když jsem v práci třeba čtrnáct hodin, jsem víc v pohodě, než když jsem měl několik menších úvazků.“ Odpověď na otázku, co ho do tohoto vypětí vlastně přivedlo, mu připadá jednoduchá: „Baví mě skoro všechno. Potřebuji aktivitu.“ V práci starosty prý konečně našel ideální variabilitu, sloučenou v jedné funkci.

O stejném dilematu mluví také Lukáš Blažej, který kromě ústeckého zastupitelstva a ekologického aktivismu stihl svého času pracovat i v advokátní kanceláři a dělat asistenta pirátské poslankyni Daně Balcarové. „V jednu chvíli jsem pracoval na 2,1 úvazku,“ komentuje dobu největšího zápřahu, do něhož ho zahnala mimořádně silná „motivace měnit věci“. Takové nasazení si ale logicky vybralo svoji daň. Po dvacítce vyhořel a nedostatek času poničil i jeho vztahy, ať již kamarádské nebo partnerské. „Bral jsem to jako selhání,“ říká, ale hned dodává, že ho krach zároveň naučil hodně o osobní hygieně. Úvazky postupně snížil a začal si budovat odstup. Jestli bude politik napořád, netuší a nevypadá, že by ho to trápilo. „Půjdu tam, kde myslím, že můžu zařídit změnu k lepšímu. Dokud to bude politika, budu tam. Nebo si jednou řeknu, že potřebuju větší klid.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].