Před šesti lety chodila Anastazia Sumik po východoukrajinském městě Mariupol s kyblíkem červené barvy a štětcem v ruce a na zdi domů kreslila šipky ukazující k nejbližším krytům. K Mariupolu se tehdy blížily ruské tanky, dělostřelecké granáty vybuchovaly nedaleko panelových domů na předměstí a město čekalo, kdy začnou létat i do centra – a po nich přijde okupace. Sumik bylo v srpnu 2014 dvaadvacet let, studovala zdejší techniku a šipky na opadané omítce byly její způsob, „jak bránit svoje město“, jak říkala. Nakonec nebylo před čím. Ruská armáda a jí vydržovaní ozbrojenci do města nevkročili, zastavili se na jeho okraji a zůstali tam dodnes. Mariupol nespadl do Rusy okupovaných oblastí východní Ukrajiny a moc si v něm udržela ukrajinská vláda.
Sumik byla tehdy ukázkovým exemplářem patriotické ukrajinské mládeže. Vážná mladá žena, přesvědčená o tom, že legrace je pro lidi z jiné části světa, oni teď mají životně důležitý úkol. Dnes zní v telefonu mnohem uvolněněji: v Mariupolu zůstala, pracuje ve stavební firmě a doufá, že brzy najde jesle pro své dvouleté dítě. „Na válku jsem si zvykla, šlo to překvapivě rychle. Víte, že je, ale žijete, jako by nebyla,“ popisuje. Pro lidi žijící jako ona blízko frontové linie znamená „válka“ už šest let fakt, že každý týden zemře nebo je zmrzačeno při přestřelkách několik ukrajinských vojáků.
Tak to šlo až do konce letošního března, kdy svět obletěly záběry kilometrových kolon vojenských vozidel mířících z ruského vnitrozemí se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
