Kdyby měl někdo celý váš život shrnout do jednoho titulku ke komentáři, nejspíš byste si nepřáli, aby vám provedl to, co americký deník The New York Times jednomu z nejpozoruhodnějších mužů Británie posledních desetiletí. „Princ Filip, muž, který kráčel dva kroky za královnou“, neodpustili si potměšilí Američané. Tenhle detail, tedy protokolární povinnost pohybovat se na veřejnosti v uctivém odstupu od vlastní manželky, zmínil nicméně v článcích na rozloučenou s čerstvě zesnulým, devětadevadesátiletým prvním mužem Buckinghamského paláce asi úplně každý. A byly to vesměs pěkné články, obdivné a hluboce uctivé, psané s citem, dokonce i v Americe.
U celoživotní veřejné postavy lze obvykle jen stěží odlišit pečlivě budovaný mýtus od skutečnosti, z toho, co se o Filipovi ví, ale jasně vyplývá, že by v mládí za podobný popis svého života pravděpodobně nejraději vraždil. Napasovat se v polovině 20. století do role celosvětově známého muže, který musí poprvé v dějinách naplno před kamerami hrát roli podřízeného silné a mocné ženy, rozhodně nemohlo být snadné. Tedy mírně řečeno, ostatně v každé jiné situaci by si tenhle panevropský aristokrat mohl nárokovat roli alfa samce. Barvitých příběhů o výbuších vzdoru je dost na tlusté špalky životopisů i mnoho dílů povedených seriálů, kvůli nim se ale v pátek o princi Filipovi s úctou nepsalo. Obdivuhodné se na něm ve zpětném pohledu ukázalo jeho umění ovládnout ješitnost i energii a napřít je užitečnějším směrem než k natřásání vlastního…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
