Jednou jsem v Andách dorazil na autobusové nádraží a měl štěstí. Dodávka do mého cíle, která vyráží, až když je úplně plná, čekala na posledního pasažéra. Chystal jsem se zasednout na maličkou sklapovací sedačku, které se ostatní cestující kvůli její nepohodlnosti pochopitelně vyhnuli.
Ale najednou mi postarší indiánská žena uvolňovala svoje nejlepší místo vedle řidiče. Jistě si ho nejméně hodinu poctivě vyseděla a teď dávala přednost výrazně mladšímu českému baťůžkáři. Jak jí bylo v dětství vštěpováno, gringo je přece něco více. Nenechal jsem si tuto rasovou výhodu nakonec vnutit a při poskakování na nestabilním sedadle rozvažoval nad výhodami, které bílá kůže v Peru nabízí.
Zmíněný případ je sice extrém, ale jako gringo – Mexičané toto slovo etymologicky nejasného původu měli určené pro obyvatele USA, ale většina obyvatel Latinské Ameriky ho dnes užívá jako náhražku pro bělocha – jste automaticky považováni za vyšší třídu. Projevuje se to v maličkostech. Můžete například vstoupit do pětihvězdičkového hotelu v odrbaných kraťasech a sešlapaných sandálech (a využít tak WC, kterých je na slušné úrovni v Limě velice málo), aniž byste vzbudil nejmenší zájem ochranky. Indiánský návštěvník ve stejně ležérním oděvu by pozornosti neunikl.
Má to samozřejmě i nevýhody. Jako běloch se dennodenně střetávám s finanční diskriminací, protože na flexibilním peruánském trhu při spatření světlé pokožky jde cena hned nahoru. Protože už tu žiji dlouho, dobře vím, kolik třeba stojí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
