Je 14. března 1991, krátce po poledni. Na Bratislavský hrad přijíždí československý prezident Václav Havel. Program má nabitý: dopoledne se setkal s generály a důstojníky Východního vojenského okruhu na jejich velitelství v Trenčíně, v Bratislavě pak na Hradě jedná nejprve s ekonomickými ministry a poté s původním studentským stávkovým výborem z listopadu 1989 a se zástupci studentského parlamentu a časopisu Echo, který pár dní předtím uveřejnil článek o hrozbě „Mečiarova puče“. Debatují o politické situaci na Slovensku, které se, slovy Václava Havla, ocitlo „na historické křižovatce“.
Situace je opravdu vyhrocená: Československo, přesněji Česká a Slovenská Federativní Republika, totiž už delší dobu praská ve švech. Od pádu komunismu v listopadu 1989 roste na Slovensku volání po odtržení a úplné samostatnosti. Čechům, potažmo Václavu Havlovi, je vyčítáno, že Slovensko připravili po roce 1989 o zbrojní průmysl a uvrhli tak zemi do ekonomické krize a nezaměstnanosti. V zemi roste kult nové politické hvězdy, premiéra Vladimíra Mečiara, který je národovci vydáván za neúnavného bojovníka za pošlapávaná slovenská práva. Slovenská veřejnost je bombardována množstvím dezinformací, lidem jsou například rozdávány letáky o sionistickém spiknutí a plánu „desítek tisíc Židů zaplavit s českou pomocí Slovensko“. Proti těmto hrozbám, říkají nacionalisté, je pouze jediná obrana: dát Praze sbohem a vyhlásit svrchovanost – stejně jako to 14. března 1939 udělal Tiso a stvořil Slovenský stát.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
