Zatímco ve společnosti se nezištné skutky pomoci bližním odpradávna těší vysoké úctě, vědecká obec to s nimi má složitější. Fenomén altruismu, definovaný jako konání ku prospěchu druhých bez nároku na ten vlastní, představuje z evolučního hlediska člověka těžko pochopitelnou záhadu. Sociální psychologové se dodnes neshodnou ani na tom, zda něco jako skutečná „nezištnost“ vůbec existuje.
Výzkumy z posledních let ovšem ukazují, že altruistické chování nevychází z nějakých vyšších etických úvah, ale spíše určitého nastavení mozku, za nějž z velké části zodpovídá výchova. A čerstvě publikovaná studie výzkumníků z Univerzity ve Washingtonu dokládá, že mimořádných výkonů pro druhé jsou schopná už devatenáctiměsíční batolata.
Maskované sobectví
Altruismus projevovaný neznámým cizincům je skutečně specialita druhu homo sapiens – ani naši nejbližší příbuzní z řad lidoopů se s přespolními o jídlo zpravidla nedělí. Ostatně z hlediska evoluce takové plýtvání zdroji ku prospěchu konkurentů z jiné genetické linie ani moc nedává smysl, a právě proto tenhle fenomén vědcům tolik vrtá v hlavě.
Mnohé teorie se rovnou domnívají, že altruismus je ve skutečnosti jen chytře převlečeným sobectvím. Dárce, který hodí žebrákovi do klobouku pár drobných nebo pomůže starší dámě s taškami do schodů, podle nich buď jedná s povědomým očekáváním, že se mu štědrost jednou vrátí, nebo jej vede snaha udělat dobře sám sobě, tedy zklidnit rozrušení způsobené pohledem na cizí nepohodu.
Jiní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
