Chce s tebou mluvit ministr obrany Dobrovský,“ řekla mi asistentka redakce a s trochu vyděšeným výrazem mi podala telefon. Byl srpen roku 1991 a krátce předtím vyšel v Respektu článek kritizující stav československé armády. Ministr Luboš Dobrovský mi chtěl sdělit svůj odlišný názor. Když jsem přiložil sluchátko k uchu, spustil. Mluvil pět minut, aniž mě pustil ke slovu, tak jsem odložil sluchátko na stůl, pustil hlasitý odposlech a další čtvrthodinu poslouchal úsečné poučování o tom, jak skvělé plány mají generálové v šuplíku, jak nemám poslouchat lidi, kteří z armády odešli a teď ji jen pomlouvají. A pak, bez pozdravu, a aniž by vyčkal odpovědi, ministr zavěsil. Nepřekvapilo mě to. Po listopadu 1989 s námi krátce spolupracoval v revolučním Informačním servisu a v debatách o tématech bylo znát, že jde o muže zvyklého na poučování.
Po jeho telefonickém monologu jsme spolu skoro deset let neměli možnost mluvit. Luboš Dobrovský se po odchodu z ministerstva stal kancléřem prezidenta Václava Havla a pak českým velvyslancem v Moskvě, jeho pracovní zařazení se míjelo s oblastmi, o nichž jsem psal. Sešli jsme se až krátce po přelomu tisíciletí na domluvené schůzce v kavárně. Luboš Dobrovský nějaký čas předtím rezignoval na zmíněný post velvyslance v Rusku. Nesouhlasil s protizápadním postojem svého šéfa, ministra zahraničí Jana Kavana, s jeho nadbíháním Moskvě. Rezignační gesto bylo silné, Luboš Dobrovský byl osobností, která se ráda pohybovala v pozicích, v nichž se rozhodovalo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
