V Praze jsem bydlela přes deset let. Byt jsem sdílela se třemi mlaďáky, jejichž hlavní starostí bylo kvalitně zapařit a sehnat travku, pokud možno slušnej model. Život ve velkoměstě se pro mě paradoxně stával čím dál těžším. Před dekádou jsem přijela plná nadějí, že dostuduju vysokou školu a budu mít zářnou kariéru právničky, manžela, děti a byt v historické části Prahy. Ničeho z toho, co jsem si vysnila, jsem nedosáhla. Byla jsem bez přítele, peněz, kariéry a vlastního bydlení.
Pracovala jsem jako operátorka na jedné krizové lince. Ráno jsem vstávala v šest, abych si stihla namalovat obličej na ksicht, dala si kávu a k ní aspoň čtyři cigarety. Čekalo mě osm hodin naslouchání lidem, kteří se dostali na konec svých sil.
Přišla mi SMS od Rity: V šest jako obvykle? Dojdeš? Chci ti někoho představit.
Má nejlepší kamarádka mě držela nad vodou a pěkně štvala tím svým hárem až pod zadek. Už jen z toho byli chlapi na větvi, natož když zamrkala uhrančivýma očima, to je v kapse začaly svrbět platební karty a klíče od aut. Musel to být hezoun, aby mu věnovala trochu pozornosti. Ale taky to byla hodná holka, která mě nikdy nenechala ve štychu a moje deprese léčila dobrým jídlem a lahvinkou vína.
Já: A koho?
Rita: Přijď a uvidíš.
Odpoledne si mě k sobě zavolal šéf. „Posaďte se, prosím,“ vyzval mě tenhle zatraceně dobře vypadající čtyřicátník a ani se na mě neusmál. Tušila jsem, že tentokrát pro mě nebude mít dobré zprávy.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
