Sestry a bratři, přátelé i nepřátelé, povězte upřímně v tomto čase pandemickém: Máte strach?
Pokud ano – z čeho přesně?
Ze smrti? Je v nás zajisté člověk duchovní i živočich. Ten první bát by se neměl, neboť věří, že cosi z něj přetrvá. Ten druhý se nemůže nebát, hrůzou se nesvíjet, neboť cítí, že pomine a rozpadne se.
Z bolesti? Vůlí lze jistě lecjakou bolest překonat, ale lecjakou ne. „Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ (Mt 26,41) Zakusil už jsem jícnové echo, kdy vám do krku cpou kovovou trubku. Trvalo to jen chvilku a myslel jsem, že chcípnu. Cožpak teprve takový plicní ventilátor!
Z toho, že zemřete dřív, než se dožijete stáří? Nebo, pokud už se pokládáte za staré, že se nedožijete vyššího stáří?
Stáří? Vyšší stáří? Ještě vyšší stáří? Má ho vůbec člověk chtít?
Zkušenost lidstva nabízí dvojí pohled. Nabízí dvojích tři sta let zázračně prodlouženého života. Nabízí je ve dvou literárních dílech, kterým je už také málem sto let. Roku 1922 napsal Karel Čapek hru Věc Makropulos a roku 1928 napsala Virginia Woolf román Orlando. Čapkova třísetletá žena praví: Už je to moc, už nic necítím. Virginiina třísetletá žena praví: Teprve takto může člověk dozrát k plnosti.
Jenže ty dvě ženy nestárly.
Písmo si stýská na krátkost života („Celý náš život trvá sedmdesát let anebo osmdesát, jsme-li při síle. Většina z nich jsou dřina a potíže, náhle je konec – a pryč letíme! – Ž 90,10). Stýská si však i na samo stáří. Kazatel praví v samém závěru…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
