Když jsem Marii Rút Křížkovou viděla poprvé, psal se rok 1993 a já se právě stala čerstvou členkou Respektu. Onoho dubnového dne seděla nad hromadou papírů u svého pracovního stolu v rozlehlé redakční místnosti v Bolzanově ulici, kde působila jako jazyková redaktorka, a jarní slunce proudící oknem ji zalévalo jasem. Bylo to symbolické. Drobná, vždy upravená distingovaná dáma, která při příchodu odkládala klobouk, na mě v porevoluční „divoké“ redakci plné cigaretového dýmu a redaktorů a redaktorek oděných v černé zapůsobila takřka jako zjevení.
A pokud u tohoto termínu zůstaneme, pak pro vystudovanou literární historičku a pedagožku, která zemřela 4. listopadu, byl zjevením Jiří Orten. Narodila se v Miličíně v roce 1936, ve stejném roce jako její souputníci Václav Havel, Jan Sokol či Milan Uhde. S Ortenovou poezií se seznámila v osmnácti coby studentka střední pedagogické školy v Liberci. A básník, jenž zemřel v roce 1941 v den svých 22. narozenin pod koly projíždějící německé sanitky, se pro ni stal „člověkem na celý život“. Kvůli touze zpracovat jeho dílo se přihlásila v šedesátých letech na pražskou filozofickou fakultu a také se seznámila s rodinou Jiřího Ortena (z pozdějšího vztahu s jeho bratrem Otou se narodila nejmladší ze tří dcer).
Již na konci šedesátých let započalo editování Ortenovy pozůstalosti a posléze i tvorby dětí z terezínského ghetta – ale zároveň také život na okraji pod dozorem StB. Při srpnové invazi v roce 1968 totiž v Liberci (kde žila do roku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
