Ač jsem napjala spoustu sil směrem k odjezdu z USA, jakási zlovolná síla, která má zřejmě na starosti utrpení mé rodiny, na nás seslala komplikace vedoucí k nutnosti cesty z Atlanty na americkém jihu zpět do New Yorku. Za běžných okolností celkem zajímavé dobrodružství, za současných však šestnáctihodinová cesta se řvoucími dětmi včetně novorozence. Za půl roku se toho dost změnilo. V březnu jsme autem opouštěli New York, kde jsme na nic nesahali a radši snad ani nedýchali vzduch, ale s postupem na jih jsme byli klidnější, užívali si zeleně a doufali, že třeba takový stát Georgie využije naděleného času a na covid se trochu připraví. Teď jsme naopak odjížděli z amerického jihu, kde se místy procento pozitivních testů potácí mezi deseti a dvaceti procenty.
Než dorazíme do našeho cíle, Brooklynu, kde se naopak pozitivní testy po tvrdých opatřeních momentálně drží pod jedním procentem, čeká nás cesta po odlehlejších silnicích, žádné zastávky na kávu, vyhýbání se toaletám, a studium toho, jaký doma připravený sendvič se při nekonečné cestě nejméně rozňahňá. Mimochodem, Američanky ve snaze vyhnout se nákaze na rest stopech teď celkem ochotně při dlouhých cestách používají pleny pro dospělé, mně evropská výchova zase velí klidně se schovat v podřepu za strom.
Ve snaze proplout ohnisky pandemie v minimálním kontaktu s lidskou rasou volíme silnice vedoucí venkovem států Jižní Karolíny a Západní Virginie. Je to úplně jiná Amerika, než jakou znám z města, a jasné vysvětlení toho…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
