S egyptologem a afrikanistou Pavlem Onderkou o tom, jak covid zkomplikoval cestu Slunečních králů do Prahy, proč mají egyptologové práci na dalších dvě stě let a jakou roli sehrála bohyně Eset v českém národním obrození
Přípravu unikátní výstavy o starém Egyptě nazvanou Sluneční králové velmi zkomplikovala pandemie, ale nakonec byla minulý týden v Národním muzeu slavnostně otevřena. Cítíte jako její kurátor úlevu?
Mým převládajícím pocitem je nyní spíš vyčerpání, protože pandemie celou věc opravdu docela negativně ovlivnila. Příprava výstavy byla sérií překážek, které bylo nutné překonat. O podobné výstavě se mimochodem uvažovalo desítky let: první pokus zastavila sametová revoluce, druhý revoluce v Egyptě a tento třetí málem covid.
Zároveň mám ale velkou radost z toho, že se vše nakonec povedlo a že jsme téměř všechny překážky úspěšně zvládli. Taky proto, že spolupracující instituce nám velmi vycházely vstříc, třeba němečtí kolegové v jeden moment nabídli, že sem pošlou svoje kurýry, i kdyby to znamenalo, že budou muset na dva týdny do karantény. Všichni se snažili, aby to dobře dopadlo, i když některé předměty se sem nakonec dostat nepodařilo.
U kterého předmětu vás nejvíce mrzí, že na výstavě chybí?
Nejvíc mě mrzí socha krále Sahurea z páté dynastie, o jejíž výpůjčce jsme poměrně dlouho vyjednávali s Metropolitním muzeem v New Yorku a už jsme měli i uzavřenou smlouvu. Jenže…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
