V dobách, kdy jsem pracovala část roku na arabském poloostrově, jsem fascinovaně sledovala detaily ze životů jemenských a saúdskoarabských žen. Žily v nastavení, které se z pohledu Evropanky skládalo z řady absurdit. Vše kontroloval jejich manžel. Měly před ostatními zakrytý obličej a kontaktu s cizími se vyhýbaly. Nikam nemohly a všude bylo horko. V případě bohatých Saúdských Arabek nudu zaháněly ježděním autem jako pasažérky. V Jemenu zase byly celé dny s dětmi doma a stýkaly se jen s blízkými. Dny se povětšinou nesly ve znamení izolace. Kontakt se světem byl možný hlavně prostřednictvím mobilu a televize.
Nikdy bych si nemyslela, že některé prvky jejich života zakusím bez vlastního přičinění takovou měrou jako v karanténě v horké americké Atlantě. Případy covid-19 tu v srpnu přibývají vyšším tempem, než tomu bylo v březnu, kdy jsme se sem s rodinou vydali, abychom se vyhnuli smrtící katastrofě zvané „jaro 2020 v New Yorku“. A izolaci po skoro pěti měsících už rozumím skrz naskrz. Vím, jaké to je upnout se na nejbližší členy rodiny. Bezmocně vnímám informace o světě, se kterými nemám šanci nic udělat. Můj nezakrytý obličej nikdo mimo domov už celé měsíce neviděl. Když něco potřebuji, nechá to pro mě někdo za dveřmi, protože s cizími lidmi se nebratříčkujeme. Tuším, že jsem dávno přišla o rozum.
Každý den v Atlantě je skoro stejný, protože možností je minimálně. Město se na okamžik v červnu pootevřelo, a nákaza se šířila tak rychle, že primátorka Keisha Lance Bottoms,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
