Lety: Cop číslo 328 ožívá

V Letech na Písecku začala minulý pátek symbolicky  demolice bývalého areálu vepřína, v jehož místě stál za druhé světové války romský koncentrační tábor. Práce s bagry se pak rozeběhly v pondělí. Na místě vznikne Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách. Náklady na bourání by neměly přesáhnout 110 milionů korun; ty na ně dal stát, který koupil vepřín před čtyřmi lety.  Táborem v Letech podle historiků od srpna 1942 do května 1943 prošlo 1308 Romů, mužů, žen i dětí, 327 z nich v něm zemřelo a přes 500 skončilo v koncentračním táboře v Osvětimi. při této příležitosti odemykáme následující text.  Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.

Měří téměř dvacet centimetrů, má tmavou barvu a je uzavřený v igelitovém sáčku s číslem 328. Dívčí cop je položený na stole v laboratoři katedry archeologie Západočeské univerzity v Plzni a jsou na něm stále patrné spletené prameny vlasů. Našel se v místech, kam dlouho nikdo nevkročil. Až loni se na něj dostali archeologové, když prováděli vůbec první výzkum bývalého romského koncentračního tábora v Letech u Písku.

Odkryté naleziště bude už brzy z velké části zase znovu zasypáno, archeologové totiž svoji práci dokončili. Přišli s řadou překvapivých objevů a ty teď korunovalo oznámení, že stát vybral výherce soutěže na stavbu budoucího památníku. Vznikne na území bývalého velkochovu prasat, který pietě dlouho bránil.

Znovu jsou tu

Komu cop patřil, se už zřejmě nikdy nedozvíme, po tolika letech ho nejde přiřadit ke konkrétní vězeňkyni. Byl nalezen v odpadní jímce, kterou archeologové vykopali se spoustou dalších předmětů. A zatímco jeho nositelka není známá, důvod, proč o něj přišla, ano.

„Všichni příchozí byli po vstupu do tábora ostříháni, byla to známka ztráty svobody a lidství,“ říká vedoucí katedry archeologie ze Západočeské univerzity Pavel Vařeka, který výzkum vedl. „Cop se sem dostal kanalizací z umývárny v jiném baráku, kde k tomu docházelo.“ S copem archeologové v jímce objevili mimo jiné také spoustu vlasů. Vařekův tým všechno spolu s ostatními nálezy postupně odvezl do plzeňské laboratoře, kde jsou podrobeny zkoumání a dočasně uloženy.

Pod množstvím nalezených věcí se prohýbají stoly. Je jich tu přes pět tisíc, jsou v 780 sáčcích, každý je označen inventárním číslem, přesným datem nálezu a jednoduchým popiskem, o co jde. Vedle sebe tady leží řada střepů, zbytky oděvů, smaltované hrníčky s postavami dětí hrajících na housle nebo cimbál, skleněné figurky od Člověče, nezlob se, dětská sponka ve tvaru berušky, korálky, náušnice, knoflíky či rozbité zrcátko.

„Jsou to doklady toho, jak Romové před příchodem do Let žili,“ vysvětluje Pavel Vařeka. „A o co tu buď násilně přišli, nebo co u sebe schraňovali do poslední možné chvíle. Všechny tyto artefakty můžeme spojit s vězni, jde o hmatatelné dědictví všech těch, kteří – pokud nezemřeli přímo tady – pak většinou skončili v plynových komorách v Osvětimi. Mělo se na ně zcela zapomenout, tyhle nalezené předměty to ale překazily. Znovu zpřítomňují své majitele a spolu s tím všechno, co museli prožít.“

Půda je tu suchá

Archeologický průzkum v Letech přinesl skutečně řadu nových poznatků. Na základě sond do země a odkrytí části terénu Vařekovi lidé především poprvé přesně lokalizovali místo bývalého koncentráku. A zjistili, že z devadesáti procent stál na místě později postaveného prasečáku, o čemž se dlouho spekulovalo. Jeho vlastníci to roky popírali, tvrdili, že tábor stál jinde, stranou, a nikoho zvenčí nepouštěli za plot, aby to ověřil.

To se změnilo v roce 2017, kdy vláda Bohuslava Sobotky splnila slib mnoha předchozích vlád a prasečák vykoupila. Teprve tehdy sem mohli archeologové přijet a zjišťovat pravdu. Nenašli jen cenné předměty, ale odkryli i základy jednotlivých táborových baráků. Tábor se postupně zvětšoval s tím, jak se rozjížděla vražedná mašinerie a původní kapacita nestačila zvládat nucený příjezd dalších a dalších Romů.

„Nyní už nikdo nemůže tvrdit, že Romové v Letech neumírali.“

Součástí série archeologických objevů je také hřbitov 120 obětí v nedalekém lese. Podobně jako u koncentráku se dlouho tápalo, kde přesně jej hledat. Vedení tábora ho narychlo zřídilo v lednu 1943, kdy v přelidněném táboře začala zuřit kvůli zoufalým hygienickým podmínkám tyfová epidemie. Do té doby byli mrtví pohřbíváni na hřbitově v nedaleké obci Mirovice, jeho kapacita ale přestala stačit. Zatímco v průběhu roku 1942 zemřelo přímo v Letech 117 osob, v prvních deseti lednových dnech roku 1943 to bylo už 62 lidí.

Dobové dokumenty, které jsou dnes k vidění ve Státním oblastním archivu v Třeboni a Respekt měl možnost do nich nahlédnout, přesné místo nově zřízeného hřbitova nikde neuvádějí. V klíčovém zápisu porady vedení tábora s krajským hygienikem, starostou obce Lety a několika dalšími úředníky z 13. ledna 1943 jen stojí, že vytipovaná lokalita je tři sta metrů na jih od tábora a po všech stránkách vyhovuje. Ti, kdo ji vybírali, si pochvalovali, že na ni není odnikud vidět.

„Půda je tu písečná, suchá, propustná, vhodná pro pohřbívání mrtvol. Je to tu dobře zamaskované,“ stojí v zápise. Plzeňští archeologové na základě dřívějších výpovědí pamětníků prověřovali několik míst a nakonec uspěli. Hřbitov našli v těsné blízkosti prostoru, kde v roce 1995 nechal tehdejší prezident Václav Havel – aniž to mohl tušit – vztyčit provizorní památník. Je na malé loučce za prasečákem, po jeho jedné straně dnes stojí vzrostlý dubový háj. Archeologové zde odkryli dvě hrobové jámy s rakvemi, v jedné našli kosterní pozůstatky ženského těla, druhá malá patřila zřejmě novorozenci. A další, z nichž dětské jsou uložené jen mělce pod zemí, zaměřili. Pozůstalí si jejich vyzvednutí nepřejí.

„Ženino tělo bylo nezvykle uloženo na boku, ve skrčené poloze. To může podle dochovaných svědectví bývalých vězňů odpovídat tomu, že zemřela na tyfus a do rakve byla takto doslova natlačena,“ popisuje Vařeka. V současné době jeho tým připravuje odběr vzorků DNA od pozůstalých rodin, během roku by mohla být žena ztotožněna a její příběh by tak mohl být podrobněji zrekonstruován. „Nález hřbitova je asi největší průlom, neboť poskytuje svědectví o obětech tábora. Nyní už nikdo nemůže tvrdit, že Romové v Letech neumírali, a když už, tak že šlo nanejvýš jen o pár ojedinělých případů,“ říká Vařeka s odkazem na tvrzení části veřejnosti a politiků, že zde k žádným etnickým vraždám nedocházelo.

Náš, nebo jejich?

Výsledky svého zkoumání už archeologové stačili představit obyvatelům Let, v místním kulturním sále pro ně uspořádali debatu. „Byla jsem tam, zajímalo mě, na co přišli. Starousedlíci říkají, že Romům se tam nic moc nedělo. Povídali nám tam o těch dětských hrobech, to mnou docela zahýbalo,“ říká na vesnické návsi jedna z místních mladších obyvatelek, která na přednášce byla. Představit se nechce, prý aby nepřišla do řečí.

Vedle nedávné přednášky připomíná v Letech koncentrák už několik let i malá expozice v budově sloužící jako radnice a hospoda zároveň. V malém sálku uvnitř je na zdi pověšeno několik informačních tabulí popisujících vznik tábora i poválečné dění v jeho místě. Jedna z tabulí nazvaná „Doba zapomnění: 40.–90. léta 20. století“ připomíná skutečnost, že po válce postavili Češi na místě tábora prasečák a nikdo z většinové společnosti neměl zájem vzpomínat, co tu bylo před ním. „Stále v nás přetrvává polarita: byl letský zločin ,zločinem nacistů na českém národě‘, či ,zločinem Čechů na obyvatelích své země?‘“ píše se na ní.

Historická fakta jsou v tomhle směru striktní. V prostoru tábora byly v předválečném období zbudovány provizorní obytné objekty pro dělníky, kteří tu pracovali na stavbě silnice. V době okupace Československa v létě 1940 protektorátní ministerstvo vnitra rozhodlo, že umístí do již opuštěného areálu „kárný pracovní tábor pro osoby práce se štítící starší 18 let“. V srpnu 1942 vznikl v Letech tzv. cikánský tábor, do něhož byly shromážděny všechny „cikánské rodiny“, míšenci či osoby žijící „po cikánsku“. Nacisté krátce předtím přijali plán na vyhlazení všech Židů a Romů a Lety v tom pro Romy na českém území sehrály klíčovou roli.

I když byla kapacita lágru rozšířena stavbou tří nových baráků, na konci roku 1942 se tu tísnilo více než 1100 vězňů namačkaných v ubikacích tělo na tělo, část jich musela spát vsedě. Romům byl po příchodu do lágru odebrán veškerý osobní majetek, byli ostříháni dohola a rodiny od sebe byly odtrženy, ženy, muži a děti bydleli v separovaných barácích. Podle táborového řádu ztratili internovaní právo nakládat se svou osobou – nesměli mluvit romsky, pokus o útěk se trestal okamžitým odesláním do Osvětimi.

Transporty do ní začaly v roce 1942 a v tamním vyhlazovacím táboře zahynulo téměř 500 letských Romů. Lety spravovali výhradně čeští dozorci, v jejich čele stál mezi vězni obávaný sadista Josef Janovský. „Byl to četnický kapitán, bývalý okresní velitel ze Stříbra, který byl vyhlášený na celém západě tím, jak mlátil kočovné lidi. Byl to zku*vený Čech, Němci tam chodili jenom na inspekci,“ zachytil vzpomínky na Janovského historik Jan Tesař ve vzpomínkové knize jednoho z vězňů Josefa Serinka, kterému se podařilo z Let utéct a zapojit se do odboje.

V prosinci 1942 propukla v přecpaných, hygienicky zcela nezabezpečených Letech zmíněná epidemie skvrnitého a břišního tyfu. Janovský byl pro naprosté nezvládnutí situace v lednu 1943 odvolán a na jeho místo nastoupil dosavadní šéf druhého romského koncentráku z Hodonína u Kunštátu Štefan Blahynka. Dostal jediný úkol: zvládnout epidemii co nejrychleji, aby se opět mohly rozjet transporty. To splnil tak, že tábor byl srovnán se zemí.

Les a háj

Největším bílým místem v historii koncentráku je každopádně až pozdější dění. Tradovalo se, že budovatelé prasečáku počátkem sedmdesátých let nevěděli, kde ho staví, to ale nyní archeologové jednoznačně vyvrátili. „Zjistili jsme, že část pozůstatku tábora je nenávratně zničena, ale část se překvapivě dobře dochovala. Stavitelé vepřína nahrnuli zeminu ze skrývky z prostoru hal pro prasata na tehdy stále ještě dobře viditelné trosky koncentráku a překryli ohořelé trámy i základy táborových baráků. Ti, kdo to dělali, věděli, kde se pohybují,“ komentuje Pavel Vařeka.

Zrekonstruovat zpětně samotné politické rozhodování o umístění prasečáku v podstatě nejde. Hlavní stavbyvedoucí Václav Šindelář již nežije, poslední pamětníci tvrdí, že si už nevybavují detaily. „Co tam bylo dřív, nikdo z nás neřešil. Byla nová doba, co bylo, bylo,“ říká stoletý Karel Špala, který byl na začátku sedmdesátých let tajemníkem národního výboru v Letech. Víc neodhalují ani zápisy z jednání rady obce; v místní kronice je pouze stručně uvedeno, že „byl postaven gigant na výrobu vepřového dobytka ,praseks‘, postaveno bylo deset hal, každá na tisíc kusů“.

Je možné, že stále viditelné pozůstatky koncentráku mohly být pro část místních lidí nepříjemným svědectvím jejich selhání. Buď oni sami, nebo jejich rodiče měli z koncentráku peníze, pomáhali ho oplocovat nebo tam dodávali suroviny. Vězeňkyně táborová správa okolním sedlákům pronajímala na práci na polích. V Tesařově knize je přetisknutý anonym, v němž si jeho pisatelé stěžují na to, že v okolí pořád vidí Romy (ti tady ve skutečnosti otrocky dřeli na stavbě silnice, lámali na ní ručně kámen z místního lomu a drtili jej na štěrk): „Stěžovali jsme si u toho vrchního dozorce, ale cikáni se toulají po vsi dál a žebrají. Esli nepomůže toto tak holt bysme mušely napsat pánům německým, ty udělají dycky pořádek,“ končí dopis.

Podle historiků zmizení koncentráku pod prasečákem mohlo ve skutečnosti posloužit ke kolektivnímu zapomnění. Teď ale zažíváme pohyb opačným směrem: po padesáti letech se lžíce bagrů opět zaryjí do letské půdy, tentokrát s cílem srovnat se zemí prasečák a postavit na jeho místě památník předchozí tragédie. Soutěž na něj vyhrál projekt ateliérů Terra Florida a Světlík, který hodně pracuje s krajinnými prvky. Na místě prasečáku má být vysazen smíšený les, symbolizující svobodu a nespoutanost Romů.

Dlouhé roky, co les poroste, pak mají představovat složité sbližování Čechů s Romy. Zároveň s ním bude vysázen menší háj z cizokrajných a rychle rostoucích stromů – symbol cizorodého prvku, který vpadl v podobě věznitelů do zdejšího romského žití. Háj by měl odumírat dřív, než větší les vyroste do plné síly. Architekti v něm chtějí ponechat tři průčelí vstupních výkrmných hal. Přímo v místech koncentráku bude velká louka obkroužená cestičkou, po jejíchž stranách budou v zemi cedulky se jmény všech, kteří Lety nedobrovolně prošli.

„Vítězný projekt se nám líbí, byli jsme jako zástupci pozůstalých v porotě. Jsme rádi, že jeho autoři s námi chtějí dál spolupracovat,“ říká předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu Čeněk Růžička. V Letech byli uvězněni jeho rodiče, později byli v Osvětimi a jako jedni z mála přežili. Před Růžičkou, který se narodil po válce, o tom nikdy nemluvili, dozvěděl se to až jako dospělý muž v roce 1997. Od té doby se s dalšími pozůstalými snaží prosadit vybudování památníku.

„Od začátku jsem věděl, že prasečák půjde jednou pryč. Že to bude trvat tak dlouho, jsem netušil. Tohle ale ještě není konec, mám děti a vnoučata, chci, aby tam jezdily školy a mladí lidé se informovali. Tím se budou zlepšovat i vzájemné vztahy,“ říká Růžička. To by se mu a de facto i celé společnosti mohlo aspoň zčásti splnit.

Součástí vítězného projektu má být vznik dvou nových budov skrytých v lese, v první má být vzdělávací centrum, kde návštěvník dostane se vstupenkou číslo, projde si naučnou trasu a na jejím konci se dozví, jaký vězeňský příběh se za „jeho“ číslem skrývá a zda nositel příběhu přežil, či ne. Ve druhé budově bude expozice předmětů, které vykopali archeologové. Jedním z jejich ústředních bodů má být i malý tmavý cop ze sáčku s číslem 328.