Bruselská čtvrť Watermael-Boitsfort je prozaické rezidenční předměstí. Pár minut chůze za železničním přejezdem se ale nečekaně mění v idylický venkov. Vpravo se otevírá pohled na pruhy narcisů, tulipánů, zelí i rajčat a na ohrádku s jehňaty – to je Farma U Zpěvu křepelky. Vlevo se pak vynořují řady drobných šedých domků se zelenými okenicemi a o kus dál ulice stejných domečků, tentokrát s okenicemi v jasně žluté. Zahradní města Le Logis a Floréal jsou nenápadným, ale mimořádným zákoutím evropské metropole a svědky jedné idealistické epochy.
Pozemky, kde stojí od dvacátých let 20. století skoro tisíc přízemních i patrových řadovek, bývaly daleko na jihovýchodním okraji Bruselu. Dnes jsou obklopené městem z obou stran, přesto si uchovávají ráz venkova. Konkrétně venkova anglického. Jejich příběh sahá do doby po první světové válce, kdy se do zdevastované Belgie vrátili intelektuálové a umělci z exilu v Paříži, Amsterdamu a Londýně a přivezli s sebou nové myšlenky, jak své město postavit na nohy.
Architekt Jean-Jules Eggericx se už v londýnském vyhnanství podílel na činnosti Belgium Town Planning Committee a zajímal se především o koncept zahradního města, který od konce 19. století razil britský urbanista Ebenezer Howard a jeho následovníci v reakci na anglickou průmyslovou revoluci a související dehumanizaci sídlišť té doby. I Eggericx chtěl pryč od výškových staveb a úzkých prostor, které považoval za pro člověka nepřirozené. Jeho představa zahradního města měla být…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
