Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

Prošli jsme davovou psychózou

S pražským psychiatrem Tomášem Rektorem nejen o rouškách

Tomáš Rektor • Autor: Matěj Stránský
Tomáš Rektor • Autor: Matěj Stránský

Mohlo uzavření Čechů v bytech během pandemie a zakrytí tváří rouškami přinést něco pozitivního? Pražský psychiatr Tomáš Rektor tvrdí, že ano. „Většině mých klientů se ulevilo,“ říká možná trochu překvapivě. A ještě překvapivěji dodává: „Roušky ale málem zpackaly obrovské množství životů.“

Mluví se o tom, že koronavirová pandemie změní náš svět. Byla to zásadní zkušenost z hlediska našeho mentálního zdraví, struktury našich pocitů, žebříčku hodnot?

Pokud to my znamená my Češi, tak si to nemyslím. Nepočítali jsme oběti na tisíce denně, nepřekračovali mrtvé v ulicích, jen naprostá menšina českých rodin ztratila kvůli covidu někoho blízkého. Moje úplně první pacientka po konci karantény, která za mnou přišla osobně, byla Bosňanka. Tehdy se hodně mluvilo o tom, že jsme ve válce, a ona říkala: „Tomuhle vy říkáte válka?“ Smála se. Zažila frontu na chleba, při které je odstřelovali snajpři z okolních střech, a v našem současném případě jí ten příměr připadal směšný. Já nevím, co všechno udělá se společností případná druhá vlna, ale teď bych to bral spíš jako lehčí generálku na nějaké důležitější téma, třeba na klimatickou krizi nebo mnohem horší pandemii.

Podle italského institutu pro duševní zdraví Piepoli udává přes 62 procent Italů potřebu psychologické pomoci při návratu do normálního života po dvou měsících ostré karantény. Tady vás to číslo nepřekvapuje?

Nepřekvapuje. To číslo je ale ovlivněné i tím, že Italové jsou vstřícnější vůči psychologické pomoci než Češi, ti mají v tomto smyslu větší ostych říct si o pomoc. Itálie na tom byla nesrovnatelně hůř, tam ty mrtvé počítali po tisícovkách, nouzový stav byl velmi tvrdý a zejména na severu podle kolegů, s nimiž jsem mluvil, vládla panika. U nás nebyla tak velká.

Bylo to dáno jen omezeným rozšířením nákazy?

Já jsem přesvědčený o tom, že obrovský význam sehrála domácí výroba roušek, v tom smyslu, že to mentálně i fyzicky zaměstnalo populaci. Dodalo jim to v příhodném momentu nějaký smysl, protože nejhorší pro psychiku člověka je, že když se děje pandemie, oni vás zamknou doma a řeknou: Seďte a čekejte.

Pustit si film a být doma s rodinou nestačí?

Nestačí. Vy potřebujete s pandemií aktivně bojovat. Je to jedna z obran před úzkostí. A ideální je, když je to nějaká aktivita, která je namířená proti tomu. Pouhé koukání na filmy je rezignace, když budete šít roušky, jste najednou aktivní účastník, bojovník, který přispívá k tomu, aby se něco stalo, respektive nestalo.

Čili jakožto psychoterapeut jste rouškám tleskal?

Já jsem byl od počátku vůči rouškám strašně opatrný. Za mě jsou projekt, který může zachránit, a myslím si, že zachránil, mnoho životů. Ale myslím si, že obrovské množství životů může zpackat a málem se to podařilo. Rouška se poměrně rychle stala symbolem represe – policie si podala člověka, který seděl sám v parku na lavičce bez roušky, lidé se udávali kvůli rouškám – a falše a přetvářky, když si vzpomenete na tu fotku, na které prezident a další politici sedí v rouškách u bohatě prostřeného stolu u oběda v Lánech. Čili roušky jako ochrana fyzického zdraví ano, ale příště by bylo dobré nezapomínat také na to psychické, což se tady stalo.

Kromě roušek, dozvěděl jste se něco nového z vašeho oboru během nouzového stavu?

Musím říct, že pro mě bylo naprosto fascinující pozorovat, co jsem dosud znal jenom z literatury, a sice že jsem sám propadl jisté davové psychóze, která tu nastala. V lednu, v únoru, když to začínalo v Číně, tak jsme doma s partnerkou měli debatu, jestli ta jejich tehdejší opatření nejsou příliš přísná a já jsem je obhajoval. Říkal jsem, že přijde velká pandemie, nevíme, jestli to je tahleta, nebo příští, a epidemiologové jsou zodpovědní za to, že nebudou miliony mrtvých. Týden před začátkem karantény u nás, to znamená okolo 7. března, jsem byl v Rakousku. Tehdy už ta čísla i tam začala skákat, ale já jsem z toho měl v podstatě legraci. Ve vesnici vedle nás spadla lavina, zabila pět Čechů a já jsem říkal, tady máme víc mrtvých, než bude za celou covidovou aféru v Česku. Dostal jsem se prostě trošičku do mánie a bagatelizoval jsem celou věc, což je jedna z klasických obran před úzkostí.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].