Tak letos tedy nikam daleko nepojedeme, dovolenou strávíme doma. Aspoň se to tak zdá, i když se omezení rychlým tempem uvolňují a hranice už nejsou neprodyšně zavřené. Komplikací bránících cestám do světa přesto zůstává více než dost. Možná nebudeme jinde vítaní a budeme mezi místními vzbuzovat obavy, možná si budeme muset opatřit drahé potvrzení o tom, že nejsme nakažení, dost možná bychom riskovali, že se vývoj okolo koronaviru zase nějak zvrtne a my uvízneme někde na půli cesty. Rok 2020 zkrátka není předurčen k výletům do dálek.
Upřímně řečeno, pro autora tohoto textu je to docela šok. Polovinu z posledních dvaceti let prožil v dalekých zemích, a když pak přišla dovolená, měl tendenci vyrazit ještě dál. Pro svou dávku adrenalinu do žil potřebuje prožitek absolutního okraje světa, oblaka valící se nad hladinou jihoamerické řeky, jejíhož druhého břehu nelze dohlédnout, větrem pokroucené pláně Patagonie. Tady, v „cizí“ prázdnotě, se autor paradoxně cítí „doma“, ve „svém“ vesmíru, i když se nikdy nenaučil pořádně někomu vysvětlit proč.
Tentokrát tedy nebudou ani velehory, ani oceán, dobrá. Otevírá se ovšem jiná možnost: návrat do rodného kraje, byť za podivných, vlastně tragických okolností. Česko je samozřejmě úplně stejně fascinující země jako kterákoli jiná. Dokonce možná tím spíše, že je člověk nucen se na ni podívat nanovo a důkladně.
Bez problémů
Na úhlu pohledu ostatně velmi záleží. Bývalý kolega Martin M. Šimečka, Čechoslovák rozkročený přes hranice,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
