Nemotorná simulace

Když se projektová manažerka Anna Kaslová v polovině března chystala na svůj první skupinový videohovor s kolegy z práce, pečlivě se kvůli kameře připravila – laptop umístila před holou stěnu, upravila se a zkontrolovala, jestli jí to v záběru sluší. Videohovory už v minulosti zažila, skupinovou konferenci v deseti lidech ale ještě ne, a tak napjatě čekala, jak to bude probíhat. Z porady skrz aplikaci Google Hangouts se nakonec vyklubal sice zajímavý, nicméně trochu frustrující zážitek. V dohodnutém čase se na displeji počítače postupně začaly objevovat tváře kolegů, kteří se přihlašovali ze svých domovů. Všichni byli chvíli mírně vzrušení z nové situace, brzy se však ukázalo, že komunikovat v jedné zvukové stopě není v deseti lidech snadné – kolegové si skákali do řeči, někteří kvůli slabému signálu „zamrzávali“ uprostřed věty, v éteru se navíc ozývaly různé rušivé zvuky. „Sledovat tu debatu bylo mnohem náročnější než klasickou poradu tváří v tvář,“ říká Kaslová. Ještě těžší ale bylo se do diskuse zapojit. „Když jsem začala mluvit, na displeji byl vidět můj obraz, což mi bylo nepříjemné a měla jsem tendenci se neustále hlídat. Zároveň jsem nevěděla, na koho soustředit svoji pozornost, protože na obrazovce vždycky svítilo několik tváří najednou. Bylo to divné, všechny jsem sice viděla a slyšela, chyběly tomu ale takové ty drobnější nuance mezilidské komunikace,“ komentuje Kaslová. Hodinová videokonference pro ni nakonec byla nejen náročnější na pozornost než klasická schůze,…