65_jeden den

Je tři čtvrtě na osm ráno a já kráčím po Chelsea vstříc svému prvnímu pracovnímu dni ve Velké Británii mimo EU. Jsem kardiolog, který před několika lety po promoci v Česku vyrazil za dobrodružstvím do ciziny. Právě uplynulý víkend byl ve znamení smutného konce agonie, která mě poslední roky na tomto ostrově provází.

Dnešní den bude perný, kolegyně je doma s chřipkou, tak musím zastat i její povinnosti. V osm začínám vizitou u nových pacientů a rychle domlouvám pro dva pacienty intervenční výkon v katetrizační laboratoři v jiné nemocnici. Vše je snad zařízeno a já spěchám do ambulance, kde jsou na tři čtvrtě na devět objednáni první pacienti. Četl jsem si jejich dokumentaci už předchozí den večer, tak trochu vím, co mě čeká. Na pacienta mám vyhrazeno 15 minut, což není moc. Vidím prvního pacienta, objednám mu vyšetření a zvoní mi pager, relikt, který britské nemocnice hojně využívají.

Reklama
Reklama

Volá kolega z jiného oboru a žádá si konzilium. Přislíbím, že se na jeho pacienta podívám, až mi skončí ambulance. Cítím jisté roztrpčení, že mu nevyhovím hned. Komentář, že nemohu být na dvou místech zároveň, jsem si však odpustil. Přicházejí další pacienti do ambulance a já přibližně v rytmu dva pacienti na jedno zazvonění pageru, signalizující kumulující se práci na odděleních, pokračuji. Různorodost mých pacientů je neobyčejná. Od pacientů s modrou krví po bezdomovce, od starousedlíků po pacienty narozené na všech kontinentech. Asi je v tom trochu mého vysočinského maloměšťáctví, že o tom vůbec mluvím.

Je něco po poledni a propracoval jsem se na konec svého seznamu objednaných pacientů. Zastavím se tedy za svou konzultantkou ve vedlejší ambulanci, abych s ní prodiskutoval některé složitější pacienty. Je to fajn, když se mohu ujistit o správnosti svého postupu a dozvědět se, co bych mohl udělat lépe. Poté cítím povinnost vydat se na pouť po pacientech na odděleních, za kterými jsem dnes přislíbil zajít. Nejdříve mě ovšem přemáhá hlad, a tak si koupím bagel v židovské pekárně přes ulici a za chůze jej zkonzumuji. Zbytek odpoledne pobíhám mezi pacienty na odděleních a na urgentním příjmu a v pět hodin předám pager jako štafetový kolík kolegovi, který má službu přes noc. Jsem rád, že to dnes není na mně, ale jednou za týden na mě dojde řada a musím setrvat v nemocnici do večera, potom být přes noc v pohotovosti na telefonu a ráno znovu do práce. Je to zvláštní pocit usínat s vědomím, že kdykoli může zazvonit telefon a já budu muset promptně o něčem rozhodnout nebo se vydat uprostřed noci zpět do nemocnice. Třeba si někdy zvyknu.

Dnes sice službu nemám, ale zůstávám v nemocnici dodělat věci, na které nebyl přes den čas. Zkontroluji výsledky vyšetření z dnešní ambulance a nadiktuji zprávy o pacientech. Nahrávky se odesílají k přepsání kamsi za moře za levnější pracovní silou a mně se druhý den vrátí k podpisu připravený dopis pro praktického lékaře. Poté vyřizuji další administrativu a po osmé se vydávám domů. Cestou telefonuji s přítelkyní, která je lékařkou v nemocnici mimo Londýn, a s níž se tedy vídám jen o víkendu.

Večer přemítám, jaká budoucnost na ostrovech čeká přes 33 tisíc lékařů vystudovaných v Evropské unii. A bude Velká Británie otevřena evropským lékařům i v budoucnu? A budou o to ti lékaři stát? Představuji si, jak by se můj život ubíral, kdybych byl zůstal v Česku. Nikdy jsem v českých nemocnicích po promoci nepracoval, mám proto nárok na romantické představy. Z médií vnímám nespokojenost českých lékařů a určitě je v Česku co zlepšovat, ale tak nějak cítím, že být mladým lékařem je těžká práce asi všude na světě..

Autor je kardiolog, pracuje v Londýně.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte