Optimismus střídají obavy

Přesvědčit voliče o klimatické hrozbě

Příští desetiletka může být klíčová. Lidstvo by podle tvrzení klimatologů mělo do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o polovinu, aby pak během dalších dvaceti let dokázalo své ekonomiky zbavit skleníkových plynů úplně. Pouze v takovém případě si homo sapiens může činit naděje, že se oteplování planetárního klimatu podaří udržet někde v rozmezí 1,5–2 °C. I taková zdánlivě „nepatrná“ změna přitom způsobí velké těžkosti.

Zhruba tuto informaci má na mysli Greta Thunberg a další aktivisté, když nabádají politiky, aby se řídili radami vědců. Problém je v tom, že politickým lídrům nikdo neporadí, jak zásadně a s astronomickými náklady transformovat ekonomiky národních států ve vyšším, globálním zájmu – a nebýt vzápětí smeteni u voleb nebo rozlíceným davem. Připomeňme si nedávné povstání „žlutých vest“ ve Francii rozdmýchané nevelkým zdražením pohonných hmot nebo revolty v Ekvádoru či Íránu zažehnuté ukončením státních dotací na totéž.

V demokratickém světě v tuto chvíli není u moci téměř žádná vláda, jež by zvítězila s programem, který by se klimatickou radikalitou byť jen přibližoval hloubce nutných reforem. Austrálie, stíhaná poslední léta požáry, záplavami a suchem, si v roce 2019 zvolila premiéra, jehož kampaň stavěla na odmítání příliš zelené politiky. Široká podpora veřejnosti je přitom klíčová, nutná transformace je během na dlouhou trať a nemá žádný smysl, pokud ji příští volby zase ukončí. Koho dnes zajímá, že se Barack Obama v rámci možností docela snažil? Problém se netýká jen západních demokracií. I autorita vlád rozvojových zemí, kde žije většina pozemšťanů, stojí na příslibu zvyšování životní úrovně, což bylo doposud vždy spojeno i s růstem počtu aut, spotřeby energie a emisí.

Zvítězí v politice model Trump?

Déle než století platilo, že anglosaské země – myšleny jsou zde především Velká Británie a Spojené státy – dokážou vytvářet takovou politiku, která přes všechny praktické přešlapy dokáže svojí sázkou na svobodu, demokracii a férovou spolupráci inspirovat ostatní k podobnému přístupu a tak zlepšovat svět. Angloamerická politika se však změnila, a pokud bude platit za vzor i nadále, výrazně to svět poznamená naopak k horšímu.

Velkou Británii vede muž, který se na vrchol moci dostal pomocí bezostyšných lží, jednu z nich si dokonce napsal na svůj volební autobus. Ve Spojených státech vládne politik, který ze lží, arogance a krátkozrakého egoismu učinil svoji každodenní politickou strategii. Její první přikázání je, že účel světí prostředky a pro dosažení cíle je možné lhát, vydírat nebo zrazovat.

Cíl je přitom v Trumpově modelu definován heslem „America First“ – Amerika především, které tamním voličům učarovalo. V praxi ovšem taková maxima vede k nacionalismu, odtažení se od ostatních zemí a prosazování vlastních zájmů bez ohledu na sousedy nebo rovnou zbytek světa. Od Spojených států se již stihli inspirovat jinde, všude tam, kde vítězí populisté. Svět tak zažívá „Brasil First“, „Italy First“, „Turkey First“. A koneckonců brexit je výsledkem politiky „United Kingdom First“.

Hrozba pro příští desetiletí je zřejmá: pokud bude úspěch trumpovsko-brexitového (anglo-amerického) populismu ve světě pokračovat, dojde k dalšímu narušení mezinárodní spolupráce, na níž je současná prosperita světa a jeho rostoucí demokratičnost založená.