Tvář režiséra a scenáristy Pavla Juráčka (1935–1989) má zase o něco jasnější obrys. Když čtenáři do knihovny zasunou třetí díl jeho právě vydaného Deníku k dříve publikovaným svazkům, ze hřbetů knih na ně hledí jeho reprodukovaný plachý pohled s poněkud vystrašenýma očima. Zbývá už jen závěrečný díl, který jeho tvář definitivně zacelí. V Torstu třetí svazek vychází poprvé, ale v něm obsažené Juráčkovy zápisky z let 1959–1974 vyvolaly senzaci už před patnácti lety. Tehdy z nich výběr poprvé vydal Národní filmový ústav. Nyní jsou tedy k dispozici znovu. A nová revize editorky Marie Kratochvílové doplněná o dříve nedostupné texty nabízí ještě intenzivnější čtenářský zážitek.
Svazek Juráčka zachycuje na vrcholu sil. A taky na jejich konci. Ve svých intimních textech zachytil éru, kdy mu sovětská okupace a následná normalizace krátce po Kristových letech sebraly úplně všechno. A nejen jemu už to nikdy nevrátily. Zároveň je tisícistránková publikace ojedinělým svědectvím o lidském charakteru, který se nedal zlomit ani při vědomí, že kvůli tomu bude všemi včetně nejbližších považován za blázna.
Atomový ústřední výbor
Nástup „zlatých šedesátých“ let se v zápiscích projevuje velmi pozvolně. Pravidelné osobní zápisky byly pro Juráčka od roku 1948 zejména příležitostí k zachycování vnitřní citové rozeštvanosti, neboť deník, to je pro něj „duševní koupelna, je to odpadkový koš na myšlenky a mindráky“. S ukončením studia FAMU a vstupem do služeb státního kolosu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
