Nebudou, doufejme

Ke každé revoluci patří přesvědčení jejích aktérů, že nejlépe vědí, jak by se měla připomínat. Proto také narativ listopadu 1989 je nesený příběhy účastníků, popisem protivníka a opakováním hodnot, které tehdy lidi na pomyslné barikády přivedly. Veteráni revoluce mají pocit, že jejich děti a pomalu i vnuci by měli hlavně správně pochopit, o co tehdy šlo, a šířit poselství revoluce do dalších pokolení, nedovolit její zpochybňování, nebo dokonce návrat zpět. Jenže svět se mění a nebojácnost, vnímání odpovědnosti či kuráž, které aktéři sametové revoluce kdysi projevili, dnes čekají na své nositele na zcela jiných frontách, kde se dá svět postrčit novým směrem podobně, jako se to odehrálo před třiceti lety.

Zhruba tak, tedy jako na svého druhu oslavu listopadu 1989, se dá nahlížet na okupační stávku pražské filozofické fakulty, jež se odehrála minulý týden a upozornila na problém, který – ač se tomu mnozí zdráhají uvěřit – ve vážnosti snese srovnání s čímkoli, čemu Češi do této doby čelili, tedy i s pádem komunismu.

Škodí, protože spolupracuje

Připomeňme si, že několik stovek studentů Univerzity Karlovy obsadilo budovu Filozofické fakulty v centru Prahy a strávilo v ní několik nocí. Po chodbách vyvěsili transparenty, zveřejnili požadavky a vedli jednání s vedením školy. Rektora Tomáše Zimu vyzvali k odstoupení.

Stávka se nemusela všem líbit a podle reakcí v médiích ani nelíbila. Zpravodajský server iDNES.cz považoval za důležité citovat anonymního zaměstnance…