Proč nikdo neřekne „naděje“?

Své otisky zanechává ve veřejném prostoru už dvacet let. Na domy, mosty, ale i odpadkové koše sprejuje vystudovaný výtvarník glosy, komentáře a básničky. Nový, neotřelý význam dodaly už stovkám míst. Nejvíc v rodném Brně, odvahu ale jeho „neboj“ dodává třeba i procházejícím karlínským tunelem. 

Setkání s Timem je podobně nevšední jako pointa jeho průpovídek na zdech. Nejen proto, že jeho tvář a jméno zná kromě rodiny a přátel pouze pár zasvěcených a že rozhovorů dal za poslední dekádu minimum. O věcech přemýšlí hluboce a zároveň s poetickou lehkostí, která je pro jeho tvorbu typická. Stejně jako nemilosrdná kritika politických poměrů a jejich představitelů, v poslední době zejména Miloše Zemana.

Takhle by asi vypadal Rychlonožka, kdyby ho Jaroslav Foglar nechal vyrůst. Ježatý antihrdina svého žánru, nenápadný, milý, mladě vypadající kluk v mikině. Na rukou má zbytky bílé barvy, na rozhovor si odskočil od příprav příští výstavy. Prodej obrazů a malování graffiti na zakázku ho živí, stále však dělá spoustu věcí jen pro radost.

S Timem se potkáváme na brněnském Petrově mezi katedrálou a sousoším Cyrila a Metoděje. V průzoru je vidět Timův nápis na protějším domě: „klid,“. Do hovoru nám jako třetí mluvčí vstupuje vyzvánění zvonů. 

Nápis na Petrově patří mezi ty, které dávají místu kolem sebe zvláštní kontext. Ten klid je tu najednou úplně hmatatelný. Počítal jste s takovou kompozicí a…