Příliš velký úspěch

Měl tu být navždy. Nezničitelný a nepoškrábatelný disk s hudbou a informacemi, které na něm vydrží věky. Kompaktní disk vytvořený pro dokonalý záznam hudby bez šumů a ruchů se měl stát nesmrtelným médiem. Alespoň tak to všem připadalo a čísla jim dávala za pravdu. Nástup cédéčka v první půli osmdesátých let znamenal nejen nejrychleji rostoucí trh s domácí elektronikou v podobě nových přehrávačů. Cédéčko odstartovalo i nejtučnější léta, jaká kdy hudební byznys zažil. Velká vydavatelství zažívala po téměř dvě dekády s ničím nesrovnatelný blahobyt. Prodávalo se po milionech a do propagace velkých hvězd se investovaly obří sumy. Pro zúčastněné to byla opojná situace a vůbec si nedokázali připustit, že by mohla pominout.

Střídání technologických inovací sice vytváří nevyhnutelný cyklus, přesto si soumrak CD v době jeho největší slávy nikdo nedokázal představit. Po více než patnácti letech poklesu prodejů tohoto fyzického nosiče je jasné, že i CD se pomalu, ale nevyhnutelně poroučí. Globální příjmy z hudby už několik let po sobě táhnou digitální prodeje společně se streamováním. Odhady ze Spojených států pro rok 2019 dokonce ukazují, že více peněz letos do kasy přinesou zisky z prodejů staromódních fajnšmekerských vinylů, které jsou stále na vzestupu, než z CD.

Kdysi futuristické kompakty postupně mizí i z regálů, do nabídky je v Americe přestávají zařazovat obchodní řetězce Best Buy i Target a zásadní zprávou z České republiky je konec sítě Bontonland. Do poloviny ledna se chystá předat své maloobchody s hudbou případným zájemcům, nebo je úplně opustit. Bolest provázející loučení s kompaktním diskem na mnoha stranách prozaicky vystihl Dorian Lynskey v textu pro The Guardian: „CD bylo totiž ve své době až příliš úspěšné.“ Prosadit jej přitom nebylo jednoduché.

O Jeníčkovi a Mařence

Na konci sedmdesátých let se japonská firma Sony i nizozemský Philips vzpamatovávaly z neúspěchu. Sony měla za sebou prohranou bitvu, kdy se její technologie Betamax na trhu neprosadila vůči videokazetám typu VHS, Philips se zase vydal slepou uličkou, když se pustil do vývoje videodisku Laservision, nepraktického oboustranného média o průměru 30 cm, tedy velikosti menší pizzy. Obě firmy se přitom – každá svou cestou – dopracovaly ke koncepci audiodisku. A právě tady došlo v roce 1979 k bezprecedentnímu rozhodnutí: než aby šly cestou konkurenčního boje a na trhu se navzájem vyrušily, spojí síly vývojářských týmů a přijdou s jedním bezchybným produktem.

CD znamenalo rozchod s analogovými nosiči, jako je vinyl nebo magnetofonový pás, které zaznamenávaly a reprodukovaly zvukové vlny kontinuálně – tak jak se šíří naším světem.

Vydavatelství si užívala zisků a nezachytila nástup mp3, iPodu ani internetu.

Kompakt nabídl digitální zvuk rozložený do binárního kódu neopotřebovatelných nul a jedniček, na nichž se nemá projevit poškození média. Zapsány jsou do výstupků a prohlubní, které při přehrávání čte laserový paprsek. Princip kódování a to, jak se informace převede do fyzické spirály na disku, dostal na starost nizozemský vývojář Kees Immink, jenž svou práci v rozhovoru pro časopis IEEE Spectrum předloni přirovnal k pohádce o Jeníčkovi a Mařence, kteří si cestou temným lesem hází na zem kamínky, aby nezabloudili.

Paprsek, jejž záznam čte, není veden drážkou jako na vinylu. „Když neodhodíš dost často kamínek, tak se ztratíš,“ popisuje zadání Immink. Řečeno čísly, pro záznam zvuku na audio CD se vývojáři rozhodli použít vzorkovací frekvenci 44,1 kHz a 16bitový stereofonní záznam bez komprese. To zjednodušeně znamená, že každou vteřinu hudby lze rozložit na 44 100 oblázků, přičemž každý z nich může mít jednu z 65 tisíc různých hodnot. Při přehrávání pak z těchto dat laserový paprsek zpětně dohromady skládá zvuk, na němž se nijak neprojeví známé vinylové lupání a škrábání. Nehledě na snadnější manipulaci včetně vyhledávání a přeskakování skladeb.

V roce 1980 se po dlouhých jednáních mezi Eindhovenem a Tokiem ustálilo, že disk bude mít 12 cm v průměru a pojme 74 minut a 33 vteřin hudby. Tradovaná legenda praví, že délka byla vybrána podle toho, aby se na CD vešla Beethovenova Symfonie č. 9, oblíbené dílo manželky viceprezidenta firmy Sony. Immink však v Guardianu už před lety pochyboval, že by láska jedné ženy k Beethovenovi převážila nad finančními a technickými aspekty.

Na konci vývoje měli inženýři v ruce zářivý lesklý disk, jehož kvality v mnohém předčily vinyl i kazetu, ale vše bylo na naprostém začátku a nedůvěřivý hudební průmysl i veřejnost potřebovaly hodně přesvědčování, že se vyplatí na novinku vsadit. „Nebyl jsem moc přesvědčený, že to bude úspěch, v té době jsem už zažil fiasko s videodiskem, což byl z technického hlediska povedený produkt,“ vzpomínal Immink. A zpočátku to tak skutečně vypadalo.

Déšť peněz

Nečekali, že je budou vítat květinami a potleskem, ale Jana Timmera z Philipsu, který CD poprvé představil jako novou technologii slibující pokrok na poli domácí elektroniky na mezinárodní konferenci hudebního průmyslu v Aténách v dubnu 1982, zástupci vydavatelství v podstatě vypískali. Všichni přísahali na vinyl, v digitalizaci nikdo neviděl potenciál. Šéfové hudebních firem nechtěli investovat do výroby nových nosičů. A jako vždy se také obávali zvýšeného výskytu pirátství, protože CD mohlo dát posluchačům do ruky mnohem kvalitnější a praktičtější zdroj, než nabízely LP či kazeta.

Hudebním znalcům zase znělo CD velmi chladně a nepomohlo ani to, že se za novou technologii postavila třeba taková autorita jako dirigent Herbert von Karajan. Nikdo tu neviděl příležitost, přestože rok 1982 byl pro hudební průmysl jedním z velmi krizových. Desky se přestávaly prodávat i hudební tvorba stagnovala – což ilustruje fakt, že komerčně nejúspěšnějším albem roku byl debut dnes už zapomenuté rockové kapely Asia.

Rychlé masové přijetí trhem ostatně nebylo ani myslitelné: výrobní náklady na jedno CD byly stále velmi vysoké, stejně tak pořizovací cena přehrávače. První z nich, Sony CDP-101, stál v době uvedení na pulty zhruba 730 dolarů. Z CD se stalo elitní zboží a jako takové bylo i prezentováno pomocí product placementu: CD přehrávače se objevily třeba v obýváku padoucha J. R. v seriálu Dallas nebo ve filmu Rocky III. Ambasadory nového vynálezu se stávaly největší komerční hvězdy té doby – Phil Collins, Stevie Wonder, Mike Oldfield, Bruce Springsteen. Ti všichni byli mezi prvními, kteří svou hudbu vydávali na CD – a čekalo se, že jejich fanoušci nebudou mít hluboko do kapsy, aby si je pořídili.

Nástup CD tak nešel ruku v ruce s konkrétním stylem nebo undergroundovým mládežnickým hnutím. Kompaktní disk znamenal známku luxusu a víc než vyjádřením hudebního vkusu byl v rámci výkonné ekonomiky osmdesátých let symbolem společenského pohybu vzhůru. Jestli se v roce 1983 prodalo 350 tisíc CD přehrávačů, v roce 1985 už to byly tři miliony a na začátku devadesátých let 40 milionů. Situace se pomalu začala překlápět.

S albem Brothers in Arms britské kapely Dire Straits se v roce 1985 poprvé nějakého CD prodalo více než kazety či vinylu a přesáhlo magickou hranici jednoho milionu. Začal to být nezastavitelný stroj na peníze. Ke slovu se brzy dostalo i digitální nahrávání, původně se na CD digitalizovaly analogové pásy a studioví inženýři se celou práci učili za pochodu. V nové éře začal být digitální celý proces vzniku hudby; odosobněný krystalický zvuk CD začal odpovídat i tomu, jak se hudba nahrávala. Už nešlo o zachycení souhry hráčů v jednom studiu, každý z nástrojů mohl být nahrán v jiném studiu na jiném kontinentě a dohromady se setkaly až ve finálním mixu na CD.

Gramofonové firmy si začaly užívat velkých rozpočtů a vybudovaly svůj byznysmodel pro devadesátá léta na přebytku a plýtvání. Nové médium umožnilo prodat sběratelům znovu staré desky – pouze na nových nosičích, ale také se podařilo udržet jeho poměrně vysokou cenu mezi 15 a 20 dolary, přestože výrobní náklady dramaticky klesly. Článek deníku The New York Times z roku 1995 od Neila Strausse nabízí překvapivý vhled do fungování hudebního byznysu, kde výroba jednoho CD vyjde zhruba na 15 centů za disk plus 30 centů za plast a papír na jeho obal. Zisky z CD tak poháněly celé odvětví a Strauss se logicky ptal, kam jde většina peněz. Zásadní položkou byly velké investice do kapel. Podepsat nové jméno tehdy znamenalo i půlmilionovou investici, byly tu výdaje na propagaci, marketing a rozpočet na klip pro MTV. To vše znamenalo, že pokud kapela neprodala 300–500 tisíc CD, byla ztrátová – a takových bylo 80 procent. Ztrátu muselo dorovnat těch zbylých 20 procent.

Peníze z prodejů CD však pořád nepřestávaly pršet. Médium nezlevňovalo, jelikož nemělo na trhu konkurenci, stalo se nedílnou součástí vybavení domácností i životního stylu a motorem zisků byly samozřejmě i reedice klasických rockových alb pro sběratele. Firmy si zvykly na hýření. V roce 1996 podepsali R.E.M. s Warner Music nahrávací smlouvu za 80 milionů dolarů – nejdražší, jaká do té doby byla uzavřena. Vše rostlo až do rekordního roku 2000, kdy se celosvětové prodeje CD vyšplhaly téměř na 2,4 miliardy kusů. Po tomto vrcholu následoval nezastavitelný pád, kdy loňské číslo prodaných kompaktů představuje 32 milionů.

S archivem v ulicích

„Nezaznamenali nástup mp3, protože byli příliš zaměstnaní vypalovačkami,“ popisuje pro The Guardian zlomovou situaci Stephen Witt, autor knihy o digitalizaci hudby How Music Got Free (Jak se hudba osvobodila). Velká vydavatelství skutečně zaspala nástup mp3 souborů (které mají mnohem menší objem dat než hudba na CD) i jejich sdílení na platformách jako Napster. Příliš se soustředila na klasické kopírování CD, které vnímala jako mnohem větší nebezpečí. Byl to první krok k současnému trendu odloučení hudby od fyzického nosiče, kdy posluchač už hudbu nevlastní, ale pronajímá si ji od streamovacích služeb. Witt má však i další vysvětlení, proč mp3 unikly pozornosti odpovědných bossů. Zaprvé byli zpohodlnělí zisky, zadruhé velká většina studiových inženýrů, producentů a umělců nesnášela, jak mp3 zní.

Tihle audiofilové nechápali, že to běžným posluchačům může být jedno a často ani nepoznají rozdíl. „Jenže jaká byla posluchačská zkušenost před kompaktním diskem?“ ptal se řečnicky Witt. „Byl to levný vinyl nebo poslech rádia z tranzistoráku na pláži – a mp3 zní lépe než obojí z toho.“ Poslední ránu CD pak zasadil v roce 2001 iPod, který posluchači umožnil vydat se s mp3 soubory na harddisku do ulic a mít při sobě takřka neustále kompletní hudební archiv v krabičce ne větší než balíček cigaret.

Nad osudem CD se v posledních sezonách vznáší jeden otazník. Jestli se dočká svého nostalgického návratu – podobně jako nedávno vinyl a v menší míře i kazety. Zatím lze jen říci, že s pádem prodeje nových CD se začíná mírně dařit obchodu s použitými disky, které jsou velmi levné. S tím, jak se vracejí retro nálady a mladé generace rády objevují zašlá média a kulturní produkty z časů, kdy ještě ani nebyly na světě, by se dalo očekávat, že se podobný revival nevyhne ani CD. Zatím to však vypadá, že je toto médium vůči veškeré romantice minulých časů imunní – a to dokonce i v době, kdy se svého znovuvzkříšení dočkávají první iPody.

CD si s sebou v tomto ohledu nese zásadní nevýhodu: nikdy nebylo vnímáno jako médium, které je cool či rebelské, od začátku asociovalo spíše měšťácké hodnoty, bylo symbolem luxusu, ambicí a úspěchu. Navíc ještě ani pořádně neprožilo moment skutečného zapomnění, je tu stále přítomné vychází na něm i nová hudba. „Cédéčkům chybí romantika vinylu i roztomilá neohrabanost kazety,“ nabízí vysvětlení Rebecca Tuhus-Dubrow, autorka knihy Personal Stereo (Osobní stereo) o historii walkmanu, v rozhovoru pro The Guardian. „Nemohou provokovat nostalgii, protože nám zatím ještě nezačala pořádně chybět.“