Docela se povedlo, že román Náhlá smrt od mexického autora Álvara Enrigueho vyšel nedávno česky, neboť na začátku roku uběhlo pět set let od chvíle, kdy se Hernán Cortés vylodil na pobřeží Mexického zálivu na území dnešního státu Veracruz. Enrigueho svérázný příběh má mnoho vrstev – kromě jiného vypráví o dějinách tenisu a duchovní krizi protireformační Evropy. Ale jedno z hlavních témat je právě střet starého a nového světa, setkání Cortése s obyvateli dnešního státu Mexika a vývoj vzájemného (ne)pochopení.
Odpaly a returny
Ona zmíněná sportovní dimenze celý příběh rámuje. Je koncipován jako tenisový zápas mezi dvěma osobnostmi, které by se bývaly mohly na kurtu potkat, i když ve skutečnosti se tak nestalo: jednou je španělský barokní básník a prozaik Francisco de Quevedo, druhou lombardský malíř Caravaggio. Tenis měl v jejich době jinou podobu, ale o to Enriguemu nejde. Využívá sportovní hru jako symbolický obraz pro souboj o novou podobu tehdejšího světa. Odtud i název „náhlá smrt“, která nese nepřeberně významů: konec sportovního utkání, konec jedné historické epochy, ztráta nevinnosti.
To, co postavy, epochy a kontinenty spojuje, je míček, španělsky pelota, což je název aztécké hry a všech druhů míčů, ale znamená též varle. Enrigueho vyprávění napodobuje jeho pohyb: odehrává se v krátkých úderech, odpalech a returnech. A jak hráči posílají míček z jedné strany na druhou, přelévá se příběh z Evropy do Nového světa, z Lombardie do Říma a do Madridu, přičemž autor neustále nachází skutečné i smyšlené motivy, kterými výjevy propojuje a konfrontuje (například ve vyprávění o tom, jak aztécký umělec Huanitzin zacházel se světlem stejně originálně jako Caravaggio).
Enrigue skáče od autofikce do zdánlivě historického románu narušovaného odkazy na současnost; přes esej o moderním malířství a encyklopedické vsuvky věnované vývoji tenisu po barokně rozmařilé, kruté žerty jak z pozdně pikareskního románu. Důmyslně propojuje lidi a události koexistující v určité době, které se ve skutečnosti nepřekryly, zato v autorově potměšilé imaginaci se tak stalo – což mělo prazvláštní a vtipné důsledky, jež čtenáře pudí neustále ověřovat, co je historická pravda a co autorův žert.
Nejsilnější zbraní nás pěšáků je smysl pro humor.
V kapitolách o Cortésovi postupuje vyprávění proti proudu času, začíná ve Španělsku po Cortésově smrti, kdy jeho dcera Juana čeká první dítě. Humorným, neuctivým a záměrně anachronickým stylem pak Enrigue v dalších kapitolách na přeskáčku líčí epizody Cortésova života, až se v závěru dostane k připlutí k mexickým břehům, seznámení s indiánkou Malinche, která mu tlumočila při dobývání území, a setkání s Aztéky. Velkolepost historického okamžiku ale Enrigue shazuje výčtem vzácných darů a zlatých šperků, jež přinesli Aztékové, oproti „náramku ze skleněných korálků“, který jim nabízí Cortés, a kvůli zjevnému nepoměru „přihazuje vojenskou přilbu“.
Jako pomeranč
Enrigue v celém svém díle překračuje hranice: v první do češtiny přeložené knize Podchlazení (česky 2014) rozmlžil rozdíl mezi románem a sbírkou povídek a hranice mezi seriózní literaturou, parodií a pornografií. V románu o Gerónimovi Vzdávám se a to je všechno spojuje dokumentární životopis apačského válečného šamana se spaghetti westernem, epistolárním žánrem a autobiografickými vsuvkami. A v Náhlé smrti najdeme přesahy žánrové i naschvály proti dobrému vkusu a slušnému vychování – v líčení Cortésova milostného života s Malinche či opileckých eskapád Queveda, Caravaggia a dalších velikánů.
Navíc tu mizí konkrétní hranice tehdejšího světa, který se po objevu a kolonizaci Amerik stal „kulatým jako pomeranč“ a náhle bylo všude blízko; už tehdy začala podle Enrigueho globalizace. Sem tak patří další zásadní téma románu, reformace a protireformace, jejichž střet podle autora spolu se zámořskými výboji vytvořil podobu moderního světa. Různorodá témata a styly pojí kromě půdorysu tenisového zápasu hlavně ironický nadhled, humor a podvratný vypravěč. Enrigue líčí tehdejší svět, jako by se odrážel ve vypouklém zrcadle pokřiveného dneška. Ten zesměšňující a zkreslující pohled svrchu je španělsky psané literatuře vlastní. Psal tak své prózy už zmíněný Quevedo, k jehož hýřivému stylu a důmyslnému jazyku prošpikovanému slovními hříčkami má Enrigue blízko.
U Queveda najdeme i lechtivou přisprostlost; spisovatel je nejen jedním z protagonistů, ale román jako by byl prostoupen jeho stylem a žerty. K nejzábavnějším (a překladatelsky nejobtížnějším) patří promluvy aztéckého peraře, který vyrábí z peří vzácných papoušků mitru pro papeže a plete si podobně znějící slova, čímž nejen rozesmává okolí, ale také zesměšňuje autority, jimž jsou jeho drahocenné výrobky určeny: „Mitra, dárek pro papeže, jistě se bude líbat. Máme jich víc, třeba byste si v nich mohli odsouložit mši.“
Tím Enrigue plní i jednu ze zásadních funkcí literatury, neboť posláním spisovatele je podle něho smát se mocným. A výsměch se zdaleka neomezuje na 16. a 17. století, ale má přesah do současnosti. Střet dvou kultur nelíčí z jednostranného pohledu vítězů ani poražených, predátorů ani obětí, ale jako komedii; a smích člověka vždy osvobozuje. Není náhoda, že ho nesnášejí diktátoři, autoritáři a také hlupáci. Jak řekl autor letos na veletrhu Svět knihy: „Myslím, že nejsilnější zbraní nás pěšáků je smysl pro humor. Myslím, že mou prací je smát se mocným. A snažit se, aby se mocným smáli všichni, aby se vrátili zpátky na zem a dařilo se nám tady na světě trochu líp. V tomto smyslu jsem cosi jako aktivista smíchu. Věřím v politickou hodnotu smíchu.“
Autorka je hispanistka.
Álvaro Enrigue: Náhlá smrt
Přeložil a doslov napsal Michal Brabec. Paseka 248 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
