Málokterý evropský státník vyvolává tolik politických tužeb jako Sebastian Kurz. Na vrcholu uprchlické krize v letech 2015–2016 se prezentoval jako Antimerkel, který zároveň – na rozdíl od vulgárních populistů a odpůrců liberalismu – plně respektuje demokratická pravidla. Kvůli svému důrazu na ochranu hranic je populární v Česku, zemích Visegrádské čtyřky, ale například i mezi německými konzervativci. Po jeho vystoupení v tamních televizních debatách němečtí diváci často zaplavují sociální sítě se zoufalou otázkou: „Proč nemůže někdo takový vládnout nám?“
Do Kurze si příznivci klasické pravice promítají mnoho představ, jež ale muž, který v neděli s vysokou pravděpodobností vyhraje rakouské volby, v realitě nenaplňuje. V uprchlické krizi hájil postkomunistické státy před kritikou ze západní Evropy, prezentoval se jako most mezi východem a západem – do praxe se to však během rakouského předsednictví EU příliš nepromítlo. Euroskeptičtí koaliční partneři ze strany Svobodných neměli na evropskou politiku Kurzova kabinetu prakticky žádný vliv. V přístupu k cizincům jeho vláda podnikla některé symbolicky významné změny, například zákaz muslimských šátků ve školách, ale vesměs se jeho dosavadní kroky v oblasti integrace v Rakousku žijících cizinců inspirují v pragmatické politice jiných západoevropských zemí.
Nový základ řemesla
Se stejnou intenzitou, s níž živí naděje konzervativců v zahraničí, Kurz vyvolává nevraživost na rakouské liberální levici. Ta mu nemůže…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
