Když někdo pracuje ve prospěch Ruska, Kosovo je přesně tím místem, které nenechá bez povšimnutí. Tahle někdejší součást Jugoslávie byla národnostně a nábožensky příliš odlišná na to, aby po pádu komunismu nechtěla jako mnozí jiní usilovat o samostatnost. Výsledkem byly problémy, které nikdo, kdo cítí špetku odpovědnosti za klid a mír v Evropě, nechce zažít znova. Ti ostatní vědí, že nejspolehlivější cestou k oživování démonů je hra s kosovskou kartou.
Ví to zjevně i pražský emisar Kremlu Miloš Zeman, který minulý týden zavítal s jednotkou svých opatrovníků do Srbska a tam s očividnou radostí rozfoukával uhlíky balkánského ohně a boural výsledky práce, kterou česká zahraniční politika v této oblasti Evropy v posledních letech učinila. Kosovským Albáncům oznámil (odvážně z Bělehradu) důležitou věc – že je nemá rád, a zhatil tak chystanou návštěvu kosovského premiéra v Praze.
Zeman už jiný nebude, a vláda by ho měla izolovat, jak se dá. Celá věc však nese i širší poučení: Češi by si měli doplnit znalosti, aby uměli Zemanovým lžím čelit. Příběh Kosova zdaleka nevystihuje to, co pro popis situace použili v České televizi: „Spory o míru autonomie vedly v roce 1998 k bojům, při kterých se válečných zločinů dopouštěly obě strany. Bělehrad na mír přistoupil až po bombardování silami NATO.“
Mnohem horší
Kosovo jako jediná většinově albánská provincie Jugoslávie usilovalo o nezávislost. Koncem osmdesátých let za to mohla i chudoba, která v Kosovu ve srovnání s jinými…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
