Hlava lehce ochmýřená prvními vlásky se pohupuje nad hranou postýlky a budí nás do nového dne. Žvatlání přiláká šestiletou Justýnku, které 24. července skončil britský školní rok a začínají jí prázdniny. Mně a Martinovi nastává čas slaďování celodenní péče o dvě děti s prací na vědeckých studiích, které jsme během letošního pobytu v Cambridgi rozpracovali.
Posnídáme a zběžně mrkneme, co britské zpravodajství sděluje o aktuálním dění v brexitové Británii. Martin odchází do univerzitní knihovny. Já chystám svačinu, abych mohla s dětmi vyrazit do Sedgwickova muzea Země. Justýnka hrdě hlásí, že se jí kývá už druhý zub. Madlenka protestuje proti snaze být usazena na nočník. Hrne se ale do kočárku, protože se těší ven.
Po desáté hodině se scházíme s rodinou Justýnčiny syrské spolužačky v Sedgwickově muzeu na dílně pro děti s překreslováním otisků fosilií – trilobitů, přesliček, plavuní a hlavonožců. Pokračujeme na dětské hřiště a svačíme. Madlenka honí poskakující holuby se slovy „hopa, hopa“.
Před polednem zamíříme domů. Rychle připravuji lososa s ranými bramborami. Z knihovny se vrací Martin a dává spát Madlenku. Obědváme a já záhy vyrážím na Trinity Hall, jednu z historických kolejí přináležejících ke Cambridgeské univerzitě. Když přemýšlím, jak starobylou instituci univerzitní koleje charakterizovat, napadá mě, že vykazuje rysy kláštera důrazem na tiché studium, na něž ostatně upozorňuje dřevěná cedule s nápisem „Silence, please“ před kolejní knihovnou. Monastickým rysem je také pravidelné společné stolování pod vedením mistra. Zároveň mají koleje znaky společenského klubu, což je patrné na společném veslování a jiných sportovních aktivitách. Na kolejích ovšem probíhá také intenzivní tutoriální výuka.
Za branou si krátce povídám se zahradníkem Richardem o suchu, úpravě trávníků a zdejší odolné odrůdě levandulí. Mířím na chvíli do Senior Combination Room a snažím se vzpružit kávou před humornou grafikou členů koleje od Martina Rowsona, karikaturisty deníku The Guardian. Potkávám politického ekonoma Jamese Wooda a ptám se na jeho odhady ohledně brexitu. Opakuje mi, že je mírný optimista, neboť ve Westminsteru téměř nikdo nechce brexit bez dohody. James věří, že parlament jej zablokuje. Tváří se spiklenecky.
Pak následuje odpoledne v kolejní knihovně s výhledem na neustávající proud turistů zastavujících se s průvodci na mostě přes řeku Cam. Snažím se dokončit rukopis anglické studie, urguji korektury článků do česko-anglického čísla časopisu Dějiny – teorie – kritika a vyplňuji registraci do připravované mezinárodní vědecké sítě COST zkoumající roli ekonomicky aktivních žen v migračních procesech z historické perspektivy. Za okny rezonují stále stejné věty pronášené průvodci. Mé kotníky či čupřina vlasů se pravděpodobně ocitnou na stovkách rodinných fotografií po celém světě.
Cvrkot na mostech přes řeku Cam postupně utichá. Vracím se domů uspat Madlenku. Po půlhodině mě u stále bdělého děvčátka střídá Martin. Odcházím dohlédnout na Justýnčinu večerní hygienu a ukládám ji ke spánku pod rozměrným obrazem, o němž jsme jí neřekli, že zachycuje hřbitov. Snad to nezjistí.
Večer přijíždí na kole z laboratoře Helena, česká neurovědkyně z týmu Cambridge Stem Cell Institute. Povídáme si o specificích svých oborů. Předáváme jí toastovač a pár misek, pro které nemáme místo v zavazadlech. Naše dobrodružství v Cambridgi se pomalu chýlí ke konci. Město s úžasným množstvím obecní zeleně, volně se pasoucími kravami a rozvinutou cyklokulturou nám bude chybět.
VERONIKA ČAPSKÁ,
historička a antropoložka, FHS UK
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
