Se vší pravděpodobností bude zakázán. Zatím nikdo nemá ponětí, jak bude cenzura fungovat, skrze koho a s jakou výdrží… Mluví se o šesti filmech. Kdekdo se mě ptá, co o tom vím. Nevím nic,“ zapsal si filmový režisér Pavel Juráček 29. října 1969 do svého deníku. Jeden z tvůrců československé nové vlny viděl pesimisticky osud svého právě dokončeného absurdního podobenství o politické nadvládě i lidské existenci Případ pro začínajícího kata. Jeho zápis trefně vystihuje nejistotu panující v Československu více než rok po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968, po níž následovalo čištění společnosti od všeho v očích normalizátorů spojeného s reformním socialismem. Film byl nedílnou součástí procesu: pro snímky, které se rozhodli komunisté zakázat, se vžil termín trezorové filmy.
Případ pro začínajícího kata nakonec – k nemalému překvapení autora – zakázán nebyl. Přesněji řečeno ne hned. Premiéru měl v roce 1970 a v kinech zůstal dalších pět let. Drastičtější osud však potkal třináct jiných filmů. Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Ucho Karla Kachyni nebo Archa bláznů Ivana Baladi se nikdy do distribuce nedostaly a na premiéru si musely počkat dalších dvacet let. Juráčkův deníkový zápis tak vypichuje ještě jednu podstatnou věc – nevyzpytatelnost rozhodování a nejasnost pravidel hry, kterými…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
