Dám si dvacet a pak zajdu pro auto do servisu a dodělám ty noviny, pomyslím si po příchodu z práce. Chvilku poté, co zalehnu, mi zvoní telefon: „Promiň, že otravuju, když máš volno, ale potřebuju se na něco zeptat.“ Zatímco řeším s kolegyní drobné pracovní problémy, ozývá se v telefonu zvonění, které hlásí, že mě ve stejnou chvíli shání ještě někdo. Moc to nevnímám, a jakmile ukončím pracovní hovor, pokládám telefon vedle sebe na postel a chystám se pokračovat v odpočinku. Jenže v telefonu se ozývá: „Haló? Haló?!“ Takže ten další to ještě nevzdal: „Prosím?“ „Mluvím s paní Lucií Tůmovou? Tady Navrátilová, gynekologie. Volám ohledně výsledků vyšetření čípku. Nedopadlo to moc dobře. Vlastně bych řekla, že to dopadlo dost špatně.“
V tu chvíli mě zavalí těžko popsatelná snůška pocitů, z nichž možná nejvýraznější je panika. Přes tu emoční spoušť si nepamatuji slovo od slova, co mi lékařka říkala. Padlo však, že kdybych už měla děti, poslala by mě rovnou na konizaci čípku, ale vzhledem k tomu, že se o děti snažíme, mám si vyzvednout žádanku na centrum onkogynekologické prevence, kde provedou další vyšetření. Následuje domluva, kdy si žádanku vyzvednu, protože paní doktorka má následující dva týdny dovolenou. Domluvíme se na pozítří a v telefonu se rozloučíme.
Přepadne mě pocit zoufalství a rozbrečím se. Nemám to ani komu říct, protože manžel je na táboře. Zároveň vím, že musím fungovat a do večera dodělat, co jsem slíbila. Dopřeji si tedy jen zhruba dvacet minut zoufalství a černých myšlenek, pak si nasadím sluneční brýle a vyrážím do autoservisu.
U řeky, jež protéká kolem našeho pozemku, přes slzavé oči zaostřím mladou ženu s miminkem a větším potomkem, který se nahatý ráchá ve vodě. „Ahoj Luci!“ volá na mě přátelsky. „Ahoj!“ vzmůžu se vesele. „Venčím děti,“ informuje mě a ptá se, jak se mám. Podpásovka. V tuhle chvíli ještě nemám nachystanou přetvářku, proto mě otázka na chvíli zmrazí a pak ze mě vypadne: „Docela špatně… ale nechci to komentovat.“ Terezu to na první pohled nerozhodí, a zatímco já už nabírám krok svým směrem, volá na mě: „Tak aspoň posílám jeden úsměv.“ Vlastně je to milé a do jisté míry symbolické, jen to v tu chvíli nedokážu zpracovat.
V servise převezmu rádoby opravené auto. Bohužel už v tu chvíli vím, že to není nadlouho, protože závada se vrací opakovaně. (V průběhu psaní mě napadá, že takhle je to často i s rakovinou.) Autem se pomalu vracím zpátky domů, přes slzy téměř poloslepá.
Usedám k počítači a vrhám se na „výrobu“ novin. Jedná se o plátek, který dostanou děti při návratu z tábora. Strávila jsem tam s nimi předchozí týden pět hezkých dní a právě v novinách potřebuji legendově podpořit svůj dřívější odjezd, jehož důvod byl ve skutečnosti mnohem prozaičtější – práce. Uvědomuji si, že můj akutní pocit neštěstí a strachu z toho, co bude, je v naprostém rozporu s psaním vtipných smyšlených článků, a možná právě jako kompenzace vzniká můj opravdový Jeden den v životě. Noviny v tento nešťastný den skutečně vznikly a byly vytištěny v nákladu padesát kusů. Do tiskárny mě dovezlo moje nemocné auto. Na mobil vyfotím hromádku hotových novin a posílám s veselým komentářem na Messenger vedoucím, kteří jsou stále s dětmi na táboře.
V den, kdy píšu tyto řádky, mám za sebou sdělení nálezu manželovi (brali jsme se letos na jaře) a taky návštěvu gynekoložky, od které jsem se dozvěděla, že buněčné změny na čípku jsou značné, ze tří stupňů je to ten třetí – nejtěžší. Na začátku září podstoupím kolposkopické vyšetření v nemocnici. Srpen bude dlouhý měsíc.
M. S., jména v textu byla pozměněna.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
