5.00. Budíček. Rozlepit oči, vyčistit zuby, hodit mražené burrito do mikrovlnky. Bude muset stačit. Nazout pohorky, hodit krosnu na záda a zamířit k našemu sedmimístnému Dodge Grand Caravanu. Tenhle typ vozu tu mají z české komunity snad všichni – je relativně levné ho opravit, a navíc se v něm dva pohodlně vyspí.
Projíždíme ještě tichými ulicemi Calgary – je sobota a hlavní proud aut do blízkého Národního parku Banff vypukne až tak za dvě hodiny. To nám hraje do karet. Na vrchol chceme vyrazit dřív, než na něj zamíří davy.
Jirka celý týden vstával na sedmou, takže řídím já a nechávám ho, aby se ještě trochu dospal. Stejně jako vždy nás však dokonale probudí scenerie zasněžených vrcholků zhruba půl hodiny za Calgary.
Za hodinu a půl jsme na místě. Prašná cesta nás navedla k velkému ledovcovému jezeru. Voda je průzračná a šmoulově modrá. Je dost chladno, přece jen jsme zhruba tak vysoko jako na Sněžce. Natahujeme na sebe mikiny a bundy, které za pět minut úplně zpocení cpeme zpátky do batohů. Vybrali jsme si pro dnešek jeden z náročnějších výšlapů: 870 metrů převýšení zvládneme na třech kilometrech, které ovšem z velké části vedou po podkluzující suti.
Během dvou hodin cesty na „falešný vrchol“ potkáváme dva lidi, při častých zastávkách se neustále předháníme, vtipkujeme, povzbuzujeme se. Kanaďané jsou fajn. Je odtud výhled na jezero a skalisko nad ním, které až nepatřičně trčí k nebi. Jsme tu sami, pobíhají kolem nás chundelatí svišti a zuřivě na nás pískají. Po cestě dolů už je skalní výčnělek obsazený fotícími lidmi a svišti jsou schovaní v kamení.
Na skutečný vrchol hory se musíme doslova vydrápat. Terén je tu zdaleka nejnáročnější, cesta mizí v suti. Bohužel pro nás volíme z off-line map cestu, která je vhodná spíše pro horolezce. Zasekneme se pod skalisky a nemůžeme dál. Trvá nám půl hodiny, než napříč přelezeme celý svah. Boříme se do nekonečné záplavy kamenů, strháváme další a další laviny a navíc musíme čekat, než pod námi projdou první skupinky lidí, které se také sápou k vrcholu, abychom na ně nesvrhli kameny větší než moje hlava. Třesou se mi kolena, nohy mi zasypává suť a já nadávám všemu a všem.
Konečně jsme na druhé straně svahu, kde se sem tam vynořuje i vyšlapaná cestička, kterou ovšem neustále zasypávají hromady kamení. Jen co se trochu oklepeme, Jirka sáhne do kapsy a zjistí, že ztratil náš jediný klíč od auta. No nic, tak se asi budeme muset otočit a jít ho hledat, než zapadne kamením. Prochází kolem nás dvojice úplně vyčerpaných holek a správce parku. Ptám se ho, jestli náhodou po cestě nahoru nenašel klíč od auta. Nenašel. Nicméně jedna z holek vyhrkne: „Já mám tvůj klíč!“ Neskutečné štěstí.
S nově nabytou náladou se škrábeme na vrcholek. Za čtvrt hodiny jsme tam. Výhled na okolní vrcholky, údolí, jezera a řeky je dechberoucí. Nepřestává mě ohromovat ta nepředstavitelná velikost všeho. V Evropě bychom podobný výhled snad někde v Alpách našli také, ale ne v takto gargantuovském měřítku.
Na cestě dolů už je docela husto a na nerovném a kluzkém terénu je někdy obtížné vyhnout se davům sápajícím se vzhůru. Zas a znovu mě udivuje, jaké různorodé typy podnikají i takto náročné výšlapy. Jsou tu zkušení horalé, kteří všechny suverénně předbíhají, i asijští turisté v tom lepším případě v běžeckých botaskách, v tom horším v pantoflích. Snažíme se dostat dolů co nejrychleji, protože vedro začíná být neúnosné a zásoby vody se rychle ztenčují.
Dole ponořím hlavu do ledově studeného jezera. To je ta nejlepší odměna, jakou jsem si mohla přát. A příští víkend nanovo. O Canada!
Anna Rybníčková,
překladatelka, nyní žije v Calgary
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
