Nechcete u nás ještě zůstat? Je balzám slyšet tu dětské hlasy,“ říká tiše Peter. Sedíme na zápraží malé chaty, polední žár rozkmital vzduch nad pastvinou před námi. Těm neostříhaným ovcím teď musí být děsný hic, bleskne mi hlavou, když polykám čerstvě vymačkaný pomerančový džus.
Peterovi bylo nedávno sedmdesát pět a denně se stará o mladší kamarádku Glorii trpící alzheimerem. „Dřív tu byla celá smečka dětí, nemuseli jsme je ani zabavovat,“ vzpomíná a dívá se někam skrz louku. Má na sobě zapranou mikinu, za nehty špínu a kůži v obličeji hluboce zvrásněnou životem na slunci. Za dobu, kdy cestujeme s dětmi po USA, se nám mockrát nestalo, že by nás někdo pozval k sobě domů. Na téhle loučce u Petera už parkujeme přes týden a ještě nás přemlouvá, ať zůstaneme.
Během šedesátých let se sem mezi zelené kopce na sever od San Franciska stahovali mladí, chtějící žít jinak než většinová společnost. Zakládali tu hippie komuny – chtěli vyznávat nemateriální hodnoty, žít v souladu s přírodou a tvořit. Umělec Bill Wheeler, Louis Gottlieb z kapely Limeliters a mnozí jiní, jejichž jména tu dodnes rezonují, stáli před šedesáti lety u zrodu prvních LATWIDNOs (land access to which is denied no one – země, kam mohou všichni). Často k nelibosti usedlíků. Ti si mladé nestoudné lidi, kteří experimentovali s drogami a pěstovali vlastní zeleninu, ošklivili. Víc dělat nemohli. Někteří příchozí totiž měli značný rodinný kapitál, takže mohli rozlehlé pastviny na pacifickém pobřeží postupně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
