Den D na Měsíci

Janet Armstrong ve svém domě bez dechu poslouchá přímý přenos z letového střediska NASA a objímá malého syna. Joan Aldrin se, rovněž doma, opírá o dveře a třese se. Je letní odpoledne, kalendář ukazuje 20. červenec 1969 a jejich muži se právě nějakých 400 tisíc kilometrů daleko, v takzvané zóně smrti, snaží o něco, o co se dosud nikdo z lidí nepokusil a o čem se neví, je-li to vůbec v možnostech současné techniky: o přistání na Měsíci. A nic se nedaří podle plánu.

Po třetí hodině odpoledne amerického času zůstala bez dechu nejen dvojice manželek, ale i lidé v řídicím středisku v americkém městě Houston. Přistávací modul Eagle (Orel) už měl dosednout, přitom se hnal několik desítek metrů nad měsíčním Mořem klidu padesátikilometrovou rychlostí vpřed. Docházelo mu palivo – a pilot a velitel mise Neil Armstrong, chladnokrevný a extrémně racionální, někdy až netečný introvert, se odmlčel.

„V takové rychlosti není možné přistát. ‚Co to sakra dělá?‘ vykřikl jsem,“ vzpomínal později na napjaté chvíle v Houstonu jeden šéfů mise Floyd Bennett. Eaglu zbývaly pohonné látky na dvě, pak už jen na minutu letu, přitom na ukazatel stavu paliva nebylo příliš spolehnutí a vyčerpání pohonných hmot by v této výšce znamenalo fatální pád – odtud „zóna smrti“. Zasvěceným se možná již vtíralo na mysl, že prezident Spojených států má pro jistotu připraveny dva projevy – jeden oslavný a jeden nekrolog.

Oba přitom měly kromě astronautů ocenit i celé předchozí nezměrné úsilí v rámci programu Apollo, který se neodehrával jen na kosmodromech, ale i v pracovnách vědců, výcvikových střediscích astronautů a v montážních dílnách. A i dnes, po půl století, zůstává Apollo největším a nejsložitějším inženýrským projektem všech dob, jenž zastínil i program vývoje atomové bomby, známý později jako projekt Manhattan. Má všechny znaky napínavého thrilleru korunovaného happy endem.

Rudé hvězdy na nebi

Dvanáctého dubna 1961 v půl šesté ráno zazvonil v ústředí NASA ve Washingtonu telefon. Vzbudil šéfa PR oddělení Shortyho Powerse, který spal na lehátku v kanceláři. „První sovětský kosmonaut se právě vrátil z vesmíru – jak budou Spojené státy reagovat?“ chtěl vědět novinář na druhém konci linky. „Cože? My tady teď všichni spíme,“ odpověděl rozespalý Powers. Noviny pak oznámily čtenářům obřím titulkem: „Sověti poslali do vesmíru člověka, Spojené státy podle mluvčího spí.“

Probuzení nicméně již nějaký čas viselo ve vzduchu. „Po většinu 20. století lidé obdivovali americkou vědu a vzdělávací systém, které byly nejlepší na světě. Teď si ale vůbec nejsou jisti, kde je budoucnost,“ varoval již v září 1960 v řeči ke členům Demokratické strany budoucí prezident John F. Kennedy a připomněl dosavadní úspěchy sovětských rivalů: První umělou družicí ve vesmíru byl v roce 1957 Sputnik, první otisk na Měsíci zanechala o dva roky později sonda Luna 2. „První psi, kteří se vrátili z kosmu na Zemi, se jmenovali Strelka a Bělka, nikoli Rover nebo Fido, natož pak Checkers,“ žertoval Kennedy v narážce na jméno psa tehdejšího republikánského viceprezidenta a svého rivala v boji o prezidentský úřad Richarda Nixona.

Po zvolení prezidentem nicméně Kennedy váhal. Využil americké zaostávání jako zbraň ve volební kampani, ale pokračovat po svém předchůdci Eisenhowerovi v drahých kosmických závodech s Rusy, jež v běžném životě nemusely pozemšťanům přinést nic hmatatelného, se mu vůbec nechtělo. Raději by protivníka zastínil v něčem praktičtějším: „Kdyby věda nabízela něco podobně okázalého tady na Zemi, odsolení oceánu nebo něco stejně dramatického a přesvědčivého jako vesmír, tak bychom do toho určitě šli,“ řekl svému vědeckému poradci.

Na co jsem myslel před startem? Že každý kousek téhle lodi vyrobila firma, která v tendru nabídla nejnižší cenu.

Pak ale přišla ta fantastická zpráva z Moskvy. Časopis Life vzápětí označil Američany za národ vymírajících dekadentních Římanů a Rusy nazval energickými Vizigóty. Veřejnost, vyděšenou Strelkou, Bělkou a nejnověji Gagarinem, zneklidňovala představa komunistických vojáků létajících Američanům nad hlavou i se svými psy. A Kennedy si uvědomil, že symbolem 20. století je zkrátka vesmír a žádné odsolování moří sovětské úspěchy na této frontě nezastíní.

Koncem května 1961 přednesl slavný projev, v němž vyzval k přistání na Měsíci do konce dekády, což byl nesmírně odvážný plán, který by Americe vrátil prestiž. „Pokud chceme vyhrát boj, který nyní probíhá mezi svobodou a tyranií, pak by nám dramatické úspěchy minulých týdnů měly připomenout, jaký vliv má toto dobrodružství na myšlení lidí,“ mobilizoval prezident národ v narážce na Gagarina a geopolitickou situaci ve světě. Cestu na Měsíc dostala na starosti NASA, tehdy nová civilní organizace pro kosmické lety, založená v roce 1958 jako odpověď na let Sputniku.