Loni na jaře našlo Německo cestu z volebního patu obnovením vlády velké koalice mezi křesťanskými a sociálními demokraty (CDU/CSU a SPD). U zrodu politicky riskantní vlády stály tři podstatné argumenty. Zaprvé měla zajistit politickou stabilitu Německa uprostřed jinak rozbouřených západních demokracií. Zadruhé šlo o budoucnost Evropské unie: vládní program nese nadpis, jenž se dá volně přeložit jako „Oživení Evropy“, a obsahuje příslib odpovědi na volání po reformě EU, kterou o rok dříve formuloval francouzský prezident Emmanuel Macron. Třetí důvod byl ryze praktický. Předchozí jednání o koalici mezi křesťanskými demokraty, liberály a Zelenými ztroskotalo, jiná koaliční varianta nebyla po ruce a zopakování voleb by nejspíše přineslo podobný výsledek, těžila by z nich maximálně nacionalistická Alternativa pro Německo.
Obě velké strany se v té situaci zachovaly státotvorně, neriskovaly mocenské vakuum a obnovily koaliční spolupráci, přestože se jim do toho rozhodně příliš nechtělo. S výjimkou čtyřleté přestávky totiž velká koalice trvá od roku 2005. Během těchto let se obrousily programové rozdíly a mezi voliči rostla únava, respektive chuť po změně, takže začali CDU/CSU i SPD v posledních letech masově opouštět.
Po zkušenosti s dosavadním zhruba ročním působením velké koalice je načase říct, že by Německu prospěly předčasné volby. I když by znamenaly odchod úspěšné kancléřky Angely Merkel.
Přežité spojenectví
Předně, ze slibovaného důrazu na evropskou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].