První, co člověka dnes, uprostřed dubnového rána, v Paříži zarazí, je ticho. Jakmile se z rušných ulic ocitne na nábřeží Seiny, davy lidí ještě zhoustnou, ale nepřeslechnutelně mlčí. Jediné, co je slyšet, je pískot policistů, kteří popohánějí projíždějící automobily, aby rychle někam zmizely. Důvod k nízké rychlosti je jasný: za řekou se rýsují věže katedrály Notre-Dame, která včera v noci vyhořela. A každý se chce na vlastní oči přesvědčit, co z Francouzi milované stavby zbylo.
Scéna zkázy
Je jedenáct hodin a lidí na nábřeží stále přibývá. Kordon policistů je zastavuje na hraně Petit Pont, Malého mostu, dál se dostanou jen hasiči, policie a novináři. Posledně zmíněným je stopka vystavená jen o kus dál, zhruba sto metrů před průčelím katedrály. První den po tragédii je východní polovina ostrova Île de la Cité, na němž katedrála stojí, izolovaným územím, pod kterým jen projíždí metro uzavřenými stanicemi.
Dlažba na ulici nad ním je ještě černá od padajícího popela. Většina z žurnalistů cítí, že je na tomhle místě hodně nepatřičné si po včerejšku zapálit. Přesto se včerejší popel začíná mísit s nedopalky prozrazujícími, jak stresující chvíle to je.
Zepředu vypadá katedrála poměrně zachovale. Dvě hlavní věže stále stojí a jak mravenci po nich lezou unavení hasiči zkoumající škody. Skrz otevřené dveře v průčelí je nicméně matně vidět temný prostor interiéru, jehož části jsou osvětlené v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].