Nahlížení do propasti
Fascinace sériovými vrahy souvisí s nudou i touhou kontrolovat smrt
Vražda by člověka takového typu nechala hladového, nenaplněného a s iracionálním pocitem, že až spáchá další vraždu, tak dojde naplnění. Nebo další. Nebo další.“ Hlas, který klidně vypráví o vraždě do tichého praskání magnetofonu, patří Theodoru Bundymu, jednomu z nejznámějších amerických sériových vrahů. Mluví o sobě, ale vypadá to, jako kdyby „analyzoval“ někoho jiného. Sto hodin nahrávek s ním pořídil v roce 1980 v cele smrti novinář Stephen Michaud. Tehdy ještě Bundy trval na své nevině, ale nabídl se, že řekne svůj příběh, a nechal se přesvědčit, aby vytvořil psychologický profil vraha.
Bundy v sedmdesátých letech znásilnil a zavraždil minimálně 30 mladých žen od Washingtonu po Floridu. Modrooký mladík s hezkou tváří, která se v Americe hodí třeba pro politickou kariéru, s níž ostatně absolvent oboru psychologie a odpadlík ze studia práv koketoval jako člen několika kampaní republikánských politiků, svůj šarm a vizáž využíval v kombinaci s předstíráním zranění k nalákání svých obětí.
Zločinec, kterému se několikrát senzačně podařilo utéci z vazby a který se sám obhajoval u soudu přenášeného celostátní televizí, se stal celebritou přitahující ženy. Okouzlil ale i samotného soudce: před vynesením trestu smrti složil Bundymu kompliment, že by z něj mohl být za jiných okolností právník a že osobně proti němu nic nemá. Na fascinaci sériovými vrahy, v nichž se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
