Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovor

Přežil útok na Charlie Hebdo: Nelituju se. A děkuju za to Kafkovi

43A_profimedia
Philippe Lançon • Autor: AFP, Profimedia

Francouzský spisovatel a novinář Philippe Lançon jako zázrakem přežil teroristický útok na Charlie Hebdo poté, co mu dvě rány ustřelily kus obličeje. O atentátu, transplantaci tváře a pobytu v nemocnici napsal v nedávné době knihu, za niž dostal francouzskou literární cenu.

Atentát i následnou léčbu – sedmnáct chirurgických zákroků včetně transplantace části dolní čelisti z vaší lýtkové kosti – vykreslujete v knize do podrobností a jste velmi detailní při odborném popisu vaší léčby. Vedl jste si deník?

Nebyl to můj záměr, ale de facto to tak dopadlo. Opakovaně jsem totiž zažil období, kdy jsem nemohl mluvit. To nejdelší, po transplantaci, trvalo přes čtyři týdny. Psaní podrobných e-mailů byl pro mě mnohdy jediný způsob komunikace s rodinou a nejbližšími přáteli. Nutilo mě to být přesný. Terminologická přesnost mi zároveň při psaní knihy umožnila držet si odstup od vlastního zápasu, neutralizovala ho a objektivizovala, což jsem chtěl. Záleželo mi na tom, aby to nevyznělo sebestředně.

Le Lambeau má přes pět set stran, ani jednou ale nezmiňujete střelce, bratry Kouachiovy.  Vy píšete jen o „černých nohách“. Proč?

Protože nejsou součástí mé osobní zkušenosti. Součástí mé osobní zkušenosti jsou dva páry černých nohou, které jsem viděl z místa, kde jsem ležel, obličejem dolů. Jeden pár těch nohou ke mně přistoupil, viděl jsem hlaveň zbraně mířící ke mně dolů, slyšel jeho dech, zaváhání, možná, jestli mě má dodělat, a pak ty nohy zmizely z mého průzoru. Nevracím se k bratrům Kouachiovým, protože mě nezajímají. Moje kniha není žurnalistika. Jediný moment, kdy o nich mluvím, je, když se vyrovnávám s argumenty lidí, kteří se snažili pochopit motiv jejich činu. Slyšel jsem debatu těchto pseudointelektuálů v rádiu, když jsem ležel v nemocnici, a proto o nich píšu. Jsou součástí mé přímé zkušenosti, a tím pádem knihy. Osobní prožitek je pro mě rozhodující kritérium pro psaní a je jedno, jestli jde o román nebo jinou formu literatury.

Přečtu vám jeden úryvek: „Oko pokračovalo dál k nehybnému tělu zhruba metr přede mnou. Stoupalo po jeho boku až k místu na hlavě, kde mezi vlasy vytékal z lebky mozek toho muže, kolegy, kamaráda, jehož kostkované sako jsem poznal. Bernard je mrtvý, pomyslel jsem si.“ Takhle naturalisticky popisujete řadu věcí. Stanovil jste si nějaké limity?

Stanovil. Ale jiné, než možná čekáte. Souvisí s mojí předchozí odpovědí. Řekl jsem si, že nebudu psát o věcech, které jsem osobně nezažil nebo neviděl. Rok po atentátu jsem si přečetl rozsáhlou policejní zprávu o útoku a vím přesně, kde kdo ležel, jak vypadala tvář každého jednotlivého kolegy zohyzděná střelbou zblízka. Já jsem ale ze svého místa viděl jen někoho a jen něco a to popisuju. Nepíšu o tom, co jsem neviděl nebo na co si nepamatuju. To by mi přišlo obscénní. Naopak přesně popsat Bernardovu hlavu bylo pro mě naprosto stěžejní. Je to vstup do všeho, co následovalo. Do světa poté, do toho, kým jsem teď, do našeho hovoru teď a tady. Tehdy při pohledu na Bernardův vytékající mozek mi definitivně došlo, že se stalo něco nevratného, co navždy všechno změní. Byl to obraz, který jsem měl neustále před sebou, kdykoli jsem v prvních dnech v nemocnici zavřel oči, dlouho to byl můj jediný sen. Nezmínit ho by byl podvod na mně i na čtenáři.

V jednom z mála rozhovorů jste řekl, že vám léčbu pomohly překonat Kafkovy Dopisy Mileně.

Přinesla mi ji do nemocnice krátce po atentátu jedna kolegyně z deníku Libération. Když přišla, byl jsem zrovna na sále a neviděli jsme se. Nechala mi knížku vedle postele a já jsem ji později s vděčností otevřel. Dopisy zrovna vyšly v novém překladu, knížka voněla a okamžitě mi připomněla moji zálibu ve čtení, moji práci, můj život před atentátem. Tón a slova Franze Kafky mě očarovaly, i když jsem jim často hned nerozuměl. V té době jsem každý třetí čtvrtý den odjížděl na operační sál, byl jsem víceméně nepřetržitě pod vlivem morfia a měl jsem pocit, že se pohybuji mezi světem mrtvých a světem živých. Kafkův hlas mě tím meziprostorem provedl. Začal jsem si do knihy psát poznámky a jedna z prvních pasáží, kterou jsem si podtrhl, byla tato jeho slova z května 1920: „To pekelné mučení spočívá v tom, že budeme zpětně hodnotit vlastní život, přičemž nejhorší nebude pohled na naše zjevná selhání, nýbrž na činy, které jsme tehdy považovali za jednoznačně správné.“ Díky Kafkovi jsem plně pochopil, že nesmím být vůči sobě shovívavý, nemám se litovat a ani si stěžovat.

Co útok změnil ve vašem každodenním životě? Když jste na ulici a naproti vám jde Arab, máte strach?

Teď už moc ne. Ale měl jsem, zhruba dva roky to trvalo. Jednou v metru si vedle mě, na jediné volné místo, sedl mladý Arab a mě pohltila naprostá panika, že si na těle odpálí bombu, jakmile se rozjedeme. Váhal jsem, jestli na poslední chvíli nevystoupit, ale zároveň jsem se snažil ten strach kontrolovat. Můj mozek říkal – nikam nejdeš, seď tady, vykládáš nesmysly. Zůstal jsem sedět a vystoupil pak na svojí stanici naprosto vyčerpaný. Nerad jsem proto pohyboval v místech, kde bylo víc lidí. Teď je asi tou hlavní změnou to, že jsem opustil svůj socioprofesní život. Téměř nedocházím do médií, do kterých píšu, a nechodím ani ke svému nakladateli.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
obalka-1
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 39 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte