Z jihu a z východu zpravidla nepřicházejí do Evropy dobré zprávy. A rozhodně ne v posledním desetiletí. Severoafrické Tunisko je v tomhle ohledu výjimkou: země, v níž v roce 2011 začal řetěz revolucí arabského jara, se v následujících letech nepropadla ani do chaosu libyjské občanské války, ani do tuhých pořádků egyptské diktatury. Sedmým rokem stojí stranou pozornosti a pomalu se snaží budovat fungující demokracii.
Není to jednoduché, od svržení diktátora Zína Abidína bin Alího se v čele Tuniska vystřídalo devět vlád.
V polovině ledna rozkývaly jedenáctimilionovou zemi mnohatisícové demonstrace, policie zadržela stovky lidí, do některých měst vláda povolala armádu, jeden člověk – pravděpodobně z šoku po nadýchání slzného plynu – zemřel. Především mladí lidé vyšli do ulic, aby protestovali proti úsporným opatřením, zdražování základních potravin a služeb a vysoké nezaměstnanosti, která nejvíc drtí právě dvacátníky. Stejné problémy před sedmi lety vedly k pádu diktátorského režimu. Otázka dne je tedy jasná: vyřeší je tuniská parlamentní demokracie?
Malý zázrak
Protentokrát ano – vláda některým požadavkům demonstrujících ustoupila a slíbila, že letošek bude pro Tunisany „poslední těžký rok“. V příštím roce by prý měly začít fungovat reformy a obyvatelé země by měli pocítit, jak se zúročují zahraniční půjčky (dodejme, že vláda zdražování potravin či benzinu ospravedlňovala právě požadavky věřitelů, především Mezinárodního měnového fondu). Až na několik…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
