Jen se klidně divte: Vánoce jsme u nás doma nikdy neslavili. Tatínek byl kovaný protestant a Vánoce měl za pohanský svátek; slavit je byl podle něho hřích. Zvykl jsem si na to, ale přiznám se, že jsem sousedům do oken zvědavě nakukoval.
Jednou před Štědrým večerem jsem nahlédl do okna paní Jelínkové. Bydlela v přízemí. Říkával jsem jí babi, snad proto, že jsem vlastní babičku nikdy nepoznal, a také proto, že celý den pajdala kolem bloku o hůlce a jedinou zdravou nožkou nám mohutným kopem vracela zakutálený míč. Posedávala na klepadle na koberce, sledovala naši hru a zasvěceně kibicovala. A někdy, když jsme dohráli a sedli si k ní, vytáhla z tašky lžíci a sklenici medu, a my ji směli vylízat do dna. To bylo tehdá, když její stařeček ještě žil. On měl za městem na zahrádce úly. Pak už byla sama a její ruce zůstávaly prázdné.
Seděla u stolu a chystala na večer svůj stromeček. Kdo ví, kde si jej pořídila. Spíš koště než jedlička, vlastně ani zamést by se s ní nedalo; rozježená, opelichaná, pár větviček jí docela chybělo. Jen ten stojan byl solidní. To ještě z dob, kdy byla mladá paní, kdy měla caparty a muže, kdy se ráno před Štědrým večerem vařilo a kdy u nich vonělo cukroví. Usmívala se na to něco, ale její oči byly někde docela jinde. Opatrně jsem slezl z popelnice.
Vzal jsem ze sklepa tátovu pilku zlodějku, strčil si ji pod bundu a vydal se dolů k Lučině, pak přes zasněžená pole a louky až do lesa. Cesty už byly prošlápnuté; tenhle nápad jsem zřejmě neměl sám.
U lesa jsem zahlédl skupinu lidí, mezi nimi lesníka. Tahali se o stromek. „To mám říkat každýmu zvlášť?“ křičel lesník. Štětinka mu na kloboučku poskakovala.
„No, huba by vám neupadla,“ odpověděl kdosi. Obešel jsem je širokým obloukem.
V lese jsem si vyhlédl krásnou, vysokou jedličku, vytáhl pilku zlodějku a pustil se do pižlání kmínku. Pilka byla rezavá a tupá; lýko pod kůrou, a pak i bílé dřevo se zbarvovaly do krvava. Zpocený, ale šťastný jsem ji po sněhu táhl až na okraj lesa a když jsem tam nikoho neviděl, i přes louky a pole k hradbě domů města.
Smrákalo se, když jsem u babi zazvonil. Otevřela ihned, jako by čekala. Za ní v pokoji stál ozdobený stromek, ale zdál se mi ještě smutnější než předtím.
„Mám pro vás dáreček,“ pověděl jsem. Pohlédla na mé zmrzlé kalhoty a taky na vlasy, co mi lezly zpod čepky a lepily se na rozpálenou tvář. Teprve pak si všimla jedličky. Celá se rozzářila; její oči se smály, nosánek se srandovně zkrabatil a vrásky na čele docela zmizely.
„To je pro mě?“ vydechla.
„Hm,“ řekl jsem.
Vtáhla mě dovnitř i se stromkem.V pokoji nevonělo cukroví a nepekl se kapr, nikde nebylo ani stopy po dárcích. Jenom na stole utěrkou přikrytá mísa.
U kamen se sušily moje kalhoty. V teplácích po jejím stařečkovi jsem klečel u košatého stromku, ukusoval z makové buchty a zapíjel ji kakaem. A pak jsem babi přidržoval všecky ty řetězy a hvězdy a jinou krásu, kterou rozvěšovala po stříbrně zelených větvích.
Než jsem, suchý a sytý, odešel, babi ještě zapálila svíčky. Ale jenom tak vysoko, kam až dosáhla. A poté pod stromeček položila hnědý sáček, v jakém pekař prodává housky. Chytla mě za ruku, ukázala na něj a řekla: „To je dáreček pro tebe, vždyť je Štědrý večer!“ Klekl jsem si a dárek v sáčku od pekaře vzal do rukou. Podíval jsem se na babi. Přikývla. A tak jsem do sáčku sáhl a vytáhl z něj sklenici. Ve světle svíček v ní zářily krystalky docela zcukernatělého medu.
Babi se na mě usmála a já byl v tu chvíli ochoten jí takový strom, a ještě daleko větší, tahat třeba každý den. Za ten její úsměv. Úsměv vánoční.
Či za úsměv jakéhokoli jiného dne.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
