…a taky boudy a boudičky, skleněnky či dřevěnky. Tahle slova jak z dětské říkanky jsou názvy jednotlivých kapitol fotografické knihy Zastávky Jana Vrabce (43). Jeho objektem se staly čekárny autobusů na vsích a v menších městech, jež díky své rozmanitosti spoluutvářejí kolorit české krajiny.
Ve sbírce máte kolem tisícovky fotografií autobusových zastávek, teď vychází knižně také jejich výběr. Může se to jevit jako vcelku zvláštní sběratelská vášeň. Co vás na autobusových zastávkách tak uchvacuje?
Určitě jejich zdánlivá všednost a zároveň pitoresknost, kdy spousta autobusových zastávek – a je jich po republice obrovské množství a nikdo nezná přesné číslo – má v sobě zároveň něco zajímavého také z hlediska architektury a designu či formy nebo umístění.
Kdy jste s jejich focením začal?
Zastávky fotografuji šest nebo sedm let a zásluhu na tom má můj syn Matěj. Ten před lety, ještě ve školce, dostal malý digitální foťáček, který nosil všude s sebou a nadšeně objektivem zachycoval kdeco, především ale autobusy, tramvaje a vlaky. A také zastávky. Když jsme se pak fotkami probírali, měl pro ně i názvy; těm starým socialistickým zrezlým čekárnám říkal „křapky“, modernějším proskleným „skleněnky“…
Musel jsem mu dát za pravdu, že jsou to vizuálně zajímavé objekty, a začal si jich více všímat. A také je fotit. Když člověk jede neznámou krajinou, připadá si tak trochu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
