Češi a odpor ke svobodě?

V souvislosti s připomínáním vzniku republiky se objevují stále častěji hlasy, že Češi vlastně nikdy svobodu nechtěli. Ani v roce 1918, a už vůbec ne v roce 1989. Před devětadvaceti lety prý jen hledali změnu, která jim umožní lepší ekonomický prospěch. A vše, co se dnes děje, se prý děje v důsledku našeho nezájmu.

Pavel Kosatík v rozhovoru pro Respekt přišel s řadou naprosto brilantních postřehů o naší minulosti a současnosti. S jednou pasáží bych ale polemizoval, a to když hovořil o událostech z roku 1989: „Havel tehdy Čechům, unaveným komunismem a zoufalým z toho, jak ubohou budoucnost jim narýsoval Jakeš v Červeném Hrádku, vnutil něco, o čem předtím mnozí neměli tušení a co někteří dodnes nepotřebují. Potom byla plná náměstí a lidé volali ‚svobodu, svobodu‘. Ale ve skutečnosti mysleli při zemi: ‚Už nevěříme, že dosáhneme prosperity s Jakešem, chceme to zkusit s někým jiným.‘“

V roce 1989 velká část společnosti toužila po lepší životní úrovni. Na tom není nic špatného. Ale stejně tak lidé toužili po svobodě, a to v té nejpřirozenější podobě. Nešlo jen o cestování a právo volit, ale například i to, aby jeden zakomplexovaný kádrovák nemohl rozhodovat o vašem životě. Nepochybně má Pavel Kosatík pravdu, že svobodu „někteří dodnes nepotřebují“, ale tím se od západních zemí nelišíme. Stále je tu většina, která svobodu přes všechny těžkosti vítá a hájí.

Náš problém není ve zkratce řečeno malá touha po svobodomyslnosti, ale spíše malá sebedůvěra, že svobodu zvládneme. Nicméně ačkoli stav nejvyšších pater politiky svědčí o rozpadu hodnot, na té nejnižší úrovni naopak dochází k probouzení, které tu možná nebylo ani v devadesátých letech. Tím nemá být řečeno, že vše dobře dopadne, tím má být řečeno jen to, že to ani nemusí dopadnout špatně.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor