Jako téměř každý rok vypukla i letos v souvislosti s udělováním „vědeckých“ Nobelových cen debata o tom, jestli se tato show ve své současné podobě už dávno nepřežila. Kritici včetně například slavného astrofyzika Martina Reese upozorňují, že ceny dostávají pouze jednotlivci, což v časech, kdy se věda dělá ve velkých týmech a přínos jedince je obvykle jen malý, ztrácí smysl. Posiluje to mylnou představu vědce coby osamělého génia, zpravidla bílého muže, který v okamžiku náhlého prozření učiní velký objev. Přírodní vědou je navíc v nobelovském podání pouze biomedicína, fyzika a chemie, zatímco ostatní disciplíny včetně matematiky jsou neprávem opomíjeny. Je tedy načase celý systém změnit.
Kritika je to jistě oprávněná, přesto by bylo lepší do udělování cen s téměř stodvacetiletou tradicí příliš nezasahovat. V roce 2013 jistě mohla Nobelova cena za objev Higgsova bosonu putovat ke dvěma obřím mezinárodním kolaboracím, z nichž každá má více než tři tisíce členů, a nikoli ke dvojici konkrétních vědců, jejichž práce v šedesátých letech položily základ příslušné teorie. Podobně tomu bylo loni, kdy Královská švédská akademie věd ocenila objev gravitačních vln. Koho by to však zajímalo? Důležitá není jen objektivita, ale i konkrétní tvář člověka, o němž je možné přemýšlet a nějak se s ním identifikovat.
Vezměme třeba letošní Nobelovu cenu za objev toho, jak přimět…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
